vyšlo na
Britských listech, 15. září 2014 (s jednou fotografií)
 |
| Závěr krajanského setkání před Toskánským palácem v Praze. Foto: Josef Brož |
Mladičká Anička z Perlivky u Žitomíru měla v očích slzy, když v salle terrena Valdštejnské zahrady poprvé zazpívala.
„Ach není, neni tu, co by mne těšilo, ach není... “ znělo tklivě do celé zahrady. Byl to pro ni jistě velký okamžik, takový, jak se říká, inu: na celý život. Měla na sobě moravský lidový kroj, a její hlas se nesl daleko. Anička dostala odměnou do Česka roční stipendium. Mohl to být takový happy end Volyňského románu, který jsem před časem zahájil, jehož
zatím poslední díl vyšel v polovině léta. Ale zatím to stále není konec, byť něco podstatného se konečně stalo. Konečně.
