ČSSD si chystá hrob? Krysy opouštějí loď! A hlavně: řízené „mládí vpřed“!

> politika > Česko > ČSSD > komentář vyšel na EuroZprávy.cz, dne 26. února 2019.

Koncem tohoto týdne bude ČSSD volit nové vedení. Zdá se ovšem, že žádnou střelbu v kulturním domě Střelnice, kde se již tradičně v Hradci králové „oranžoví“ scházejí, očekávat nelze. Jan Hamáček, stávající předseda, nemá protikandidáta a nominací má celkem 11 ze 14 krajů. Ocitla se ČSSD v bodě zlomu?

Morituri te salutant. Poslanec Zaorálek vyrazil do Afghánistánu správnou cestou

> politika > česká armáda > mise > komentář vyšel na EuroZprávy.cz, dne 23. října 2018

Po smrti tři českých vojáků, na jejichž počest se 8. srpna rozezněla siréna po celé zemi, přicházejí z Afghánistánu další smutné zprávy. V Afghánistánů dosud zemřelo 13 vojáků, dne 22. října k nim přibyl rotný Tomáš Procházka. Celkem padlo v zahraničních misích celkem 27 vojáků. „Nechci vidět další mrtvé vojáky,“ řekl ve Sněmovně bývalý ministr zahraničních věcí a předseda zahraničního výboru. „Je třeba hledat cestu, jak po dohodě se spojenci stáhnout český kontingent z Afghánistánu," dodal.

Tonoucí česká levice se chytá stébla (bez) moci

> politika > česká > ČSSD, KSČM > komentář vyšel na EuroZprávy.cz, dne 22. října 2018.

Víkendové jednání dvou tradičních politických stran, totiž ČSSD a KSČM, přineslo výsledky, které připomínají, proč jejich popularita u veřejnosti rapidně klesá. Ani jedna není schopna provést sebereflexi. Každá jedna, i dohromady, tím pádem připomínají tonoucí, kteří se chytají i toho posledního stébla (moci). V případě KSČM by se možná slušelo říci i onu okřídlenou větu, že „odchází na smetiště dějin“. Přitom by tomu tak nemuselo být.

Rudolf Jindrák pro EuroZprávy.cz říká: „Evropa připomíná Titanic, kde šampaňské stále bouchá, orchestr hraje a loď mezitím již nabrala vodu!“

> politika > česká zahraniční politika > velký rozhovor vyšel na EuroZprávy, dne 16. října 2018.

Mohl být třikrát ministrem zahraničí, jednou i ministrem obrany. Rudolf Jindrák, ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky ale ví, co se sluší a patří. „Neměl jsem nikdy nějaké přehnané ambice,“ říká. „A potom,“ dodává a přehlíží svou kancelář s výhledem na dominantní katedrálu sv. Víta, „přesně vím, že v mé funkci musí být člověk zcela oddaný svému šéfovi.“

Volyňští Češi se cítí zrazeni českou byrokracií, věří jenom prezidentu Zemanovi

> politika > migrace > volyňstí Češi > vyšlo na Parlamentních listech, dne 11. září 2015

Návštěva delegace volyňských Čechů v kanceláři Hynka Kmoníčka, poradce prezidenta Miloše Zemana

Ve čtvrtek odpoledne předali zástupci volyňských Čechů v pořadí již třetí dopis prezidentu republiky Miloši Zemanovi, informuje ParlamentníListy.cz publicista Josef Brož. Pod dopisem je podepsána čtyřicítka lidí. Vládě ani ministrům nepíší. Prezident se jich totiž jako jediný zastal.

Volyňský román – IX. část

vyšlo na Britských listech, dne 20. října 2014

Snímek z počátku května 2014 před hotelem, kde se v Žitomíru scházeli volyňští Češi.

Říkám si, kdy asi prezidenta Miloše Zemana napadlo, že otevře „druhou frontu“? Možná právě v Normandii, kde se účastnil v delegaci pozvaných hostů (téměř jako „veterán“) k připomenutí oslav vylodění Spojenců. Onoho dne, 6. června, stál jen kousek od kancléřky Angely Merkelové a ruského prezidenta Vladimira Putina. Co mu tehdy asi běželo hlavou? Možná právě zde, na pozadí mezinárodní konfliktu pochopil, a u vědomí mimořádného výročí, jež na člověka dolehne - uvědomil si, věřím tomu -, že se musí vložit do tématu Ukrajiny, a české komunity. A to způsobem, jež dosud blokoval svou hrdinskou „proevropskou ofenzívou“ ministr zahraničí Lubomír Zaorálek.

V době, kdy jsem publikoval zatím poslední, v pořadí VIII. část Volyňského románu, co už tu na Britských listech běží půl roku, ale vypukla doslova - válka o volyňské Čechy. Připomeňme si tu některé důležité výměny, abych se mohli posunout dále v popisu tématu, jež se po tom čase stalo doslova bojištěm dvou citadel. A dostalo se i do hlavních zpráv. Téma přerostlo sebe sama. Na jedné straně stojí politika Černínského paláce, na straně druhé Pražského hradu. Není to ostatně poprvé, co se tak děje...

Volyňský román – VIII. část

vyšlo na Britských listech, 15. září 2014 (s jednou fotografií)

Závěr krajanského setkání před Toskánským palácem v Praze. Foto: Josef Brož

Mladičká Anička z Perlivky u Žitomíru měla v očích slzy, když v salle terrena Valdštejnské zahrady poprvé zazpívala. „Ach není, neni tu, co by mne těšilo, ach není... “ znělo tklivě do celé zahrady. Byl to pro ni jistě velký okamžik, takový, jak se říká, inu: na celý život. Měla na sobě moravský lidový kroj, a její hlas se nesl daleko. Anička dostala odměnou do Česka roční stipendium. Mohl to být takový happy end Volyňského románu, který jsem před časem zahájil, jehož zatím poslední díl vyšel v polovině léta. Ale zatím to stále není konec, byť něco podstatného se konečně stalo. Konečně.

Volyňský prezident

vyšlo v Mladé frontě Dnes, dne 13. září 2014

Jedna z téměř muchovských Češek - tato z ruského Novorosijsku, foto: Lenka Grabicová

Prezident Zeman podpořil repatriaci volyňských Čechů, kteří nemohou vést na Ukrajině plnohodnotný život. Historie této menšiny je velmi pohnutá – nacisté je vyhlazovali, ty, kteří se vrátili do Československa, komunisté perzekvovali za informování o sovětském systému. Miloš Zeman ve funkci navazuje přímo na Beneše. Jistě si je toho dobře vědom.

Každý skutek lze měřit dvojím metrem. A činy mají své účely: krátkodobé, ale i delší. Potom jsou ovšem akty státnické, jež získávají s časem rozměr symbolický. Kdo se v minulosti zasloužil o stát, nebude však ani poté vyňat z posuzování aktů méně významných, někdy i nízkých.

Jak lze v této perspektivě hodnotit gesto prezidenta Miloše Zemana, který se rozhodl podpořit žádost čtyřicítky rodin volyňských Čechů o vystěhování z Ukrajiny? Je vůbec možné zahrnovat do těchto měřítek tento prezidentský počin?

Zemanův instinkt a velcí kapři

> politika > EU > psáno 26. června 2014 - exkluzivně na Jehlice revue

Prezident Miloš Zeman hledá svůj způsob vidění věcí.

Zdá se, že v poslední době prezident Miloš Zeman chytil druhý dech. Ačkoliv ještě nedávno mluvil o tom, že by jednotky NATO měli být připraveny jít na pomoc Ukrajině, dnes vylučuje, že bychom plošně zaváděli sankce proti Rusku.

On sám sice tvrdí, že jde o problémy dva, musí ale vědět, že jde o dvě strany mince. Jednoho dne vypadá prostě prezident Zeman jako agent NATO, den druhý jako agent Gazpromu. Ale žerty stranou. Přiznejme prezidentu Zemanovi snahu být konzistentní, i když by mu občas prospělo „zdvořile mlčet“.

Pokud se ale domluvil s ministrem zahraničí Lubomírem Zaorálkem o neprosazování sankcí vůči Rusku, což dotyčný vyslovil přímo v Kyjevě, zdá se to být konečně jako dobrá zpráva. Česko tím pádem mluví dvouhlasně, ale zároveň jedním hlasem. Snad vůbec poprvé…

Celý rozhovor, který vedl v rámci Hovorů z Lán Jan Pokorný, najdete na Českém rozhlasu-Radiožurnálu.