publikováno na
www.literární.cz dne 28. dubna 2015
 |
Ministr kultury Daniel Herman má rád císaře Karla I.
Má ho i v kanceláři zavěšeného v rámu. |
Působí na první pohled laskavým dojmem. Současný ministr kultury Daniel Herman (*1963), čtrnáctý v pořadí v dějinách České republiky, se vlídně usmívá; nevyvyšuje se.
Mluvčí mne vede anfiládou paláce k dveřím ministra.
„Posaďte se, co by vás zajímalo?“ ptá se ministr a tiskne mi na uvítanou ruku. Je to příjemný ministr. Nepůsobí vůbec pohrdavě jako většina českých politiků, je na něm znát zkušenost v komunikaci, ještě z časů, kdy působil jako mluvčí České biskupské konference. Budí dojem přiměřeně otevřený, ale zároveň poněkud zdrženlivý. Je to ministr ve střehu, nezapře, že býval v činné kněžské službě.
Kancelář má ministr vybavenu vkusně, jak se sluší a patří na obyvatele barokního Nosticova paláce, plátna Milana Knížáka, jimiž se kdysi pyšnil sociálnědemokratický ministr Pavel Dostál, nahradily krajiny a zátiší. Marně ale hledám, tápu, těkám, snažím se najít na stěnách obraz současného prezidenta Miloše Zemana. Ale raději se neptám, kde visí, nechci budit hned na úvod nějakou kontroverzi. Třeba bych se dozvěděl, že je na půdě. Co mne ale zarazí téměř okamžitě, je podobizna posledního císaře habsburského mocnářství – Karla I. – ve zlatém rámu. Ministra překvapuje, že císaře poznávám.
„Je to můj oblíbený císař,“ říkám odhodlaně.
„Můj rovněž,“ pokyvuje hlavou.
