translate - traduire

pátek 24. července 2015

Nová Sarkozyho diplomacie aneb Konec francouzského tabu

> politika > Francie, zveřejněno a odvysíláno v Českém rozhlasu Plus, dne 24. července 2015

Donedávna to opravdu nebylo ve Francii zvykem. Politikové se střídali – a i prezidenti přicházeli a zase odcházeli, i když délka jejich mandátu se zkrátila „republikánsky“ ze sedmi na pět let – ale ta „určitá idea Francie“ zůstávala. Alespoň navenek. A především v zahraniční politice.



Poslední dny a týdny ale ukazují, že i tato „francouzská zvláštnost“ doznává změny. Všímá si toho liberálně-levicový večerník Le Monde. A do svého objektivu si bere bývalého prezidenta Nicolase Sarkozyho, s nímž počátkem měsíce přinesla velký rozhovor, a o jehož zahraniční politice nyní píše jako o „velmi zpolitizované kontra-diplomacii“. Co se to v posledních dnech a týdnech vlastně děje?


Na počátku tohoto týdne zavítal předseda Republikánů, jak se jmenuje jeho přejmenovaná neogaullistická strana, do Tuniska. Nejel tam na dovolenou, do žádného letoviska, natož slunit se na pláži. Tunisko v poslední době navíc není destinací příliš vyhledávanou: zvláště, když na plážích nyní po atentátech v Sússe hlídkují policisté. V zemi ostatně prezident Al-Bádží Qáid as-Sabsí vyhlásil na měsíc výjimečný stav.

Přesto se v této zemi Sarkozy necítil špatně. „Je nám tu dobře. Kvůli vnitropolitickým diskusím člověk moc necestuje,“ posteskl si. V Tunisku byl přijat jako hlava státu, kde návštěvou poctil spřátelenou severoafrickou zemi v roce 2008. U slavnostního oběda byl obklopen čtyřmi ministry, a zdvořilí hostitelé neváhali skládat svému protějšku vřelé komplimenty, byť – jak sám uvedl – tu nebyl jako „hlava státu“, ale pouze jako zástupce „politické rodiny“. V jeho delegaci samozřejmě nechyběli jeho nejbližší: bývalá ministryně a europoslankyně Rachida Dattiová, poslanec Eric Ciotti a šéf parlamentního klubu Christian Jacob.

Nebýt „hlavou státu“, ale pouze „zástupce rodiny“ má své výhody, ale i nevýhody. Není totiž občas zřejmé, zda se přeci jenom bývalý prezident před zrcadlem jen špatně nepřepudroval. Budou jeho výroky, za předpokladu, že se dostane za dva roky opět k moci, součástí nějaké jeho nové politiky? A v čem je vůbec nová? Zajímavé je sledovat, že Sarkozy má názor téměř na vše. 

Tytam jsou časy, kdy i prezident spíše mlčel – ještě za časů Mitterranda, ale i Chiraca, který spíše vypadal, že nemá názor - , a kdy se obecně čekalo, až „promluví“. To Sarkozy střílí jako z kulometu: musel asi velmi trpět, když po své porážce v květnu 2012 se uchýlil „do ústraní“. Nyní kritizuje vládní, ale zejména prezidentskou politiku na všech frontách, a nečiní mu ani problém, když během týdne změní dvakrát názor: například na řeckou krizi.

Nejprve, podobně jako jeho bývalý souputník François Fillon, hrozil destabilizací zóny euro, aby vzápětí pochválil řešení, jako kdyby snad u toho sám byl. Dosti neomaleně na počátku měsíce poznamenal zase o Libyii: „V červenci 2012, když jsem odcházel, byla Libye osvobozená a umírnění byli u moci. Od toho okamžiku, a to nepochopitelným způsobem, včetně Francie, se mezinárodní společenství o Libyii přestalo zajímat a vznikl chaos.“ Nevznikl ale chaos spíše díky jeho iniciativě?

Své faut pas nejnovější předvedl, když při návštěvě v muzeu Bardo na kraji Tunisu upozornil na to, že Alžírsko je zdrojem radikalismu, a Tunisané si nevybrali svoji polohu „mezi Alžírskem a Libyií“. A Alžírsko? „To je téma, zdá se mi, které by se mělo řešit v rámci Unie Středomoří,“ řekl muž, jenž stál u počátku iniciativy, jež se mu vskutku nepodařilo realizovat. Sarkozy vidí svoji ambici ale opět uprostřed mezinárodního kolbiště a mezi těmi, kteří se pokoušejí sápat po kormidla světa.

V kuloárech se nyní proslýchá, že se Sarkozy chystá do Ruska. Nejprve do Moskvy, a potom rovnou na anektovaný Krym. Stane se Krym pro Sarkozyho novým místem oddechu, nebo místem poněkud udýchané a kontroverzní iniciativy? Zatím se tam příští týden chystá deset Sarkozyho lidí na čele s poslancem Republikánů Thierrym Marianim.

Žádné komentáře:

Okomentovat