translate - traduire

čtvrtek 16. července 2015

Zemřel Pasqua, historická postava gaullismu a muž tvrdé pravice

> politika > Francie publikováno a vysíláno na Českém rozhlasu Plusdne 9. července 2015 (zde integrální text
Charles Pasqua rozděloval nejen názory, ale i svým politickým stylem.
Nedal se nikdy přehlédnout: byť byl dlouhá léta mužem, jenž dával přednost stínu před světlem reflektorů. Charles Pasqua, historická postava gaullismu a politik, který mluvil jako nikdo jiný – se svým neodolatelným provensálským akcentem, jenž občas střídal s korzičtinou – zemřel v pondělí 29. června ve věku 88 let.

Význam tohoto muže ilustrují velké nekrology ve francouzských novinách – liberálně-levicový večerník Le Monde, jenž jeho fotografii umístil ve svém úterním vydání na titulní stranu, a uvnitř list se rozsáhle této osobnosti mnoha paradoxů věnuje. Při svém úterním zasedání v Národním shromáždění se předseda Republikánů Christian Jacob postaral o malý rozruch, když vyzval auditorium k veřejnému holdu tomuto muži, jenž byl „velkým patriotem a služebníkem státu“.

Část levice vskutku zaváhala, a byl to premiér Manuel Valls, co šel příkladem, když vyzval: „Vstávat, vstávat!“ Extrémní levice, na čele s Olivierem Besancenotem, předsedou Nové antikapitalistické strany (NPA), označila tento způsob za ostudný a o Pasquovi vydal ostré prohlášení s titulkem: „Smrt hajzla!“


Kdo vlastně byl Charles Pasqua? Asi nejlépe vypovídá o jeho identitě věta: „Bez de Gaulla a Paula Ricarda bych nebyl tím, kým jsem.“ A o jeho metodách jiná vlastní citace: „Když chcete připravit omeletu, musíte rozbít pár vajec!“

Vnuk korzického ovčáka a syn policisty, vyslechl výzvy „svého generála“ Charlese de Gaulla okamžitě, co se po 14. červnu 1940 rozšířila. Bylo mu tehdy patnáct, a jeho otec patřil k prvním, co pracovali na vydávání falešných osobních dokladů. Svědectví o jeho odvaze by vydaly na celou knihovnu. 

O jeho věrnosti de Gaullovi svědčí i jeho věrnost poválečná. Od počátku stál u zakládání památného Sdružení francouzského lidu (RPF) v roce 1947.

Nebyl ale pouze gaullistou, ale i zdatným obchodníkem. Vždy rád vzpomínal, že k prodeji pastisu musel ukázat svůj obchodní talent přímo u jeho zakladatele Paula Ricarda. Styl zakladatele tohoto nápoje, jenž nahradil po válce zakázaný absint, měl podobu, jenž vyhovoval Pasquovu charakteru: malé divadlo a rychlá akce.

Na obou osách, té politické, i té obchodní postupoval Pasqua vzhůru. V roce 1959 zakládá s Jacquesem Foccartem a Achillem Perettim obávané paralelní milice, tzv. Service d´action civique (SAC), jež hrály důležitou roli uprostřed alžírské války.

Z odboje si odnesl přátelství s mnoha komunisty, kteří tvořili jeho páteř na francouzském území, hodnotově byl ale blíže k tzv. extrémní pravici – včetně představitelů Organizace tajné armády (OAS); ale i zde sloužil především de Gaullovi, jímž se vojáci, toužící po „francouzském Alžírsku“, cítili zrazeni.

Tím se výrazně lišil vždy od Jeana-Marieho Le Pena, jenž jako nejmladší poslanec vystupoval proti alžírské nezávislosti – a v jehož sítím zůstalo mnoho Pasquových přátel.

Některé věty, jimiž šokoval, ale občas zněly, jako kdyby je vyslovil Le Pen: „Pokud chcete někdo porozumět mé osobnosti, musíte vědět, že jsem bojovník... a muž války.“ To prokázal efektivně v mnoha ohledech. Nejen jako „velký služebník“ - státu, ale především v další fázi Jasquese Chiraca, bez něhož by se tento neogaullista nikdy nestal prezidentem Francie. Stál u založení jeho prezidentského Sdružení pro Republiku (RPR), vedl několik jeho kampaní – a stal se dvakrát ministrem vnitra. Jeho názory na imigraci a terorismus jsou čítankové. S nikým a ničím se moc nepáral. Několikrát se vyslovil pro znovuzavedení trestu smrti.

Zapleten byl do mnoha afér, diplomaticko-politických, ale i korupčních (dvakrát byl odsouzen podmínečně), tento „první policajt Francie“, jak se mu dlouho přezdívalo, měl na rukou často i krev (nejen žloutek od rozbitých vajec). Studenti z roku 1986 mu nikdy neodpustili způsob, jak vyřídil jejich manifestaci proti reformě univerzit – jeho policisté při útoku zabili jednoho z nich, Malika Oussekina.

„Člověk je vždy více věrný své přirozenosti, než svým zájmům,“ řekl v jednom z památných výroků, jež mohou být citovány. A jak se podle něj dělá politika? - „Kopancem do koulí.“

Žádné komentáře:

Okomentovat