translate - traduire

čtvrtek 13. července 2017

Helmut Kohl a Simone Veilová - nejednoznačné příběhy dvou Evropanů


> politika > Evropa / Německo / Francie > komentář odvysílán v Českém rozhlasu Plus, dne 12. července 2017

Jsou příběhy velkých mužů, a potom příběhy… velkých žen. Nedávno zesnuvší Helmut Kohl a Simone Veilová, respektive bývalý německý kancléř, sjednotitel Německa a francouzská ministryně, první předsedkyně Evropského parlamentu, k tomu poskytují ideální příležitost ke srovnání.

Pouhé dva roky stačily, aby Helmut Kohl, narozený 13. dubna 1030 v Ludwigshafenu, nebyl již nasazen do bojů konce druhé světové války. V patnácti letech byl odveden do pomocných jednotek, bojů se již neúčastnil.

Zahynul v nich jako voják wehrmachtu v posledních dnech války - jeho bratr Walter. Simone Veilová, narozená 13. července 1927 v Nice jako Jacobová, byla v roce 1944, ve věku šestnácti let, deportována se svými rodiči deportována do Osvětimi. V táborech zahynul její otec André, matka Simone i její bratr Jean.

Oslavné texty, jež provázejí skon obou osobností, dvou velkých Evropanů, symbolů evropské perspektivy, by neměly zakrýt některé paradoxy, místy i temné stránky obou životních příběhů. Jejich východisky k politice nebyla pouze válečná zkušenost a touha po usmíření mezi Německem a Francií. Nechyběla k nim ani individuální vůle k moci a touha po osobním uznání.

Kancléř Kohl nebyl jenom velkým sjednotitelem. Na symbolickém dědictví po něm se hodlá i nadále podílet jeho druhá žena, Maike Kohlová-Richterová, přezdívaná tiskem: Lady Macbeth z Oggenheimu.

Nejen, že se snaží, seč jí síly stačí, zabránit publikování nejnovějších dílů jeho pamětí; v posledních dnech se pokoušela zabránit státnímu pohřbu, ale i tomu, aby nad rakví jejího muže promluvila kancléřka Angela Merkelová. Tu vidí jako zodpovědnou za pád jejího muže, zapleteného do korupčního skandálu své rodné CDU, jíž vládl dlouhých šestnáct let.

Právě konec Kohlova příběhu, nad jehož kolečkovým křeslem se vznáší stín o čtyřiatřicet let mladší žárlivé ženy, Maike jež si osobuje právo rozhodovat i o budoucnosti korespondence s jeho první ženou Hannelore, jež v červnu 2001 spáchala sebevraždu, ze Shakespeara vskutku nepřipomíná větu: „Konec dobrý, všechno dobré“, jako spíše truchlivé povzdechnutí: „Ach, ty konce…“ Své by o tom mohli říkat jeho dva synové Walter a Peter, kteří se o smrti své matky dozvěděli přes sekretářku.


Osud Veilové, spjatý s Holocaustem, je u nás méně frekventovaný, netvoří ale pouze tragický příběh mladé židovské dívky vystavené spárům nacistické bestiality. Ve Francii počátku 70. let rezonoval – a dosud rezonuje, a to s různými ohlasy – její úsilí o uzákonění „umělého přerušení těhotenství“, jehož jako ministryně zdravotnictví nakonec v roce 1974 dosáhla.

Její tehdejší vystoupení v parlamentu: jediné ženy proti mužům zákona se považuje za téměř hrdinské. Politika pravicového vládního kabinetu ale spíše reagovala na zvyšující se počet nezákonných zákroků (a bez hlasů levice by neprošel). A nepochybně i na Manifest 343 z roku 1971, sepsaný feministkou Simone de Beauvoirovou, v němž se slavné ženy jako Catherine Deneuvová, Françise Saganová či Anne Wiazemská přiznávají k ilegálnímu potratu.


Její konkurentky (konkurenti jí spíše nadbíhali a lichotili) připomínají, že Veilová neskrývala touhu po bohatství a společenském uznání, pro něž byla ochotna často „přepřahat v kopci“. Své o tom ví nejen bývalí prezidenti Valéry Giscard d´Estaing nebo Jacques Chirac, ale i Nicolas Sarkozy, jehož politiku v závěru své éry podpořila.

Překvapivé může být pro ty, kteří si Veilovou spojují s triumfálním vítězství do Evropského parlamentu, v první přímé volbě v roce 1979: ačkoliv vždy byla vždy ve vládách pravicových, a její přesvědčení bylo v Evropě liberální, neváhala prohlásit, že v některých otázkách je „na pravici“, v jiných „zase na levici“.

Její angažmá překračovalo strany, nemělo ale vždy přímou linii: ti, co spojují její jméno s interrupcí, byli jistě překvapeni, že se společně se svým chotěm Antoinem, objevila náhle na manifestací s vlaječkami proti zákonu o homosexuálních sňatcích, propagované a schválené socialisty na čele s prezidentem Françoisem Hollandem.

Žádné komentáře:

Okomentovat