Senát může být místem vzniku nové politiky

> politika > Česko > senátní volby > komentář vyšel na EuroZprávy.cz, dne 13. října 2018.

Překladiště zákonů, nebo klub gentlemanů? Za naprostého nezájmu, druhého nejnižšího v dějinách samotného Senátu, se v sobotu odehrálo 2. kolo voleb. Zatímco ODS, která posílila pěti senátory, slaví, největšího propadu dosáhla ČSSD, která ztratila senátorů dvanáct, a je redukována na jednoho.

Radikálním propadem a konečnou neúčastí na chodu komory se mohou vykázat komunisté. Andrej Babiš, premiér a předseda hnutí ANO, raději prchl ze země. STAN, jenž sdružuje nezávislé, starosty, ale i politiky z TOP 09, může společně s KDU-ČSL tvořit v horní komoře sílu zdvojenou, budou-li chtít, tak ale nerozbornou.

Senát jako politika „jiného druhu“

Senát, horní komora Parlamentu České republiky, bývá v těchto hodinách předmětem různých rozborů. Na jedné straně se o těchto volbách hovoří jako o „volbách druhého řádu“, na straně druhé jako o „pojistce demokracie“. Druhý řád těchto voleb, po volbách parlamentních a prezidentských, jež posílily od roku 2012 legitimitu volbou přímou, je dán především jeho nejasnou rolí.

Od roku 1996, kdy po dlouhých letech diskusí, zda vůbec Senát potřebujeme, byl konečně ustanoven, se pohybuje někde mezi „překladištěm zákonů“ a „klubem gentlemanů“ (posílený tu a tam o nějakou ženu senátorku). Senát není ani reprezentantem regionů, nemá ani rozpočtovou pravomoc. Disponuje ovšem noblesními malostranskými paláci, luxusem místa i asistencí (policejní i občanskou vybaveností), přesto zůstává jaksi zapomenuto, že v případě ústavní krize, je to právě předseda Senátu, který se ústavně stává náhle ze zapomenuté politické dvojky, prostě jedničkou.

Někteří staří i noví senátoři, kteří usednou od zítřka v klubech před ručně tkané tapisérie a křehké čínské vázy, tak budou moci v následujících měsících a letech prokázat, že jsou si toho velmi dobře vědomi.

Povaha Senátu, koncipovaná jako místo „politiky jiného druhu“, nechceme-li mluvit rovnou o „politice kvality“, bohužel utrpěla ve chvíli, kdy se její specifičnost přetřela tu na modro, tu na oranžovo, to podle dominující strany, ať už myslíme na barvy ODS nebo ČSSD.

Pomsta pražské kavárny, nebo cena útěchy?

Letošního roku se specifičností senátních voleb projevila v aspektu, který prezident Miloš Zeman posměšně označil za „cenu útěchy“, jiní jeho stoupenci za „pomstu pražské kavárny“. Do horní komory se skutečně dostaly tři výrazné osobnosti prezidentského klání, totiž: hned v 1. kole Jiří Drahoš, vyzyvatel Zemana i v 2. kole, ale i další dva: bývalý diplomat Pavel Fischer, ale i aktivista Marek Hilšer. K vítězství jim pomohla všeobecná známost, a budou-li trpěliví, mohu si ze Senátu udělat pohodlné místo k přípravě nové kandidatury.

Mohou ale zároveň získat novou zkušeností ve vrcholné politice. Na rozdíl od Sněmovny Parlamentu České republiky, kde se brousí lokty nejen v bufetu ale i na záchodcích, je Senát přeci jenom místem důstojnějšího zacházení a nacházení. Budou moci dokázat, že tyto volby „druhého řádu“ mohou dát konečně vzniknout platformě, jež připraví nástup politiky, která teprve hledá své jméno.

Můžeme tomu říkat pracovně třeba „nová politika“. Té politiky, která bude dbát na hodnotu kulturního chování, konsensu, onoho zapomenutého étosu sdílené politické myšlenky, jež není degradována na oktrojované post-bolševické manýry čtvrté cenové skupiny.

Kde jinde než v Senátu by měly být vytvořeny základy politiky, v němž sebevědomý český národ bude vidět své zastupitele jako reprezentanty? Nikoliv pouze hamižné, dobře najedené a venkoncem prázdné nádoby, ochotné zobchodovat cokoliv. V tu chvíli věřím, získají i důvěru občanů, kteří si budou považovat za čest k těm volbám nakonec i přijít. V některých volebních obvodech, kde kandidoval například Jiří Drahoš nebo Pavel Fischer, se tomu tak již, sice zatím v omezené míře, ale přesto stalo.