Střet civilizací? Evropa si pro „špinavou práci“ s migranty našla Arabskou ligu! To není realismus, míní britský historik

> politika > civilizace > migrace > text vyšel na EuroZprávy.cz, dne 4. února 2019.
Ve vztazích Evropy s arabskými sousedy a bývalými koloniálními državami není v sázce jen ohromná historie. „Bezprecedentní summit“ mezi Arabskou ligou a Evropskou unií v Šarm aš-Šajchu v Egyptě by „střetem politických režimů“. EU na něm předala svou „špinavou práci“ autoritářům na Středním Východě a v Africe, protože si spletla závislost se zralostí, píše americký magazín Foreign Policy.

Ve dnech 24. a 25. února uskutečnil summit, který tu dosud nebyl. Summit států Arabské ligy a Evropské unie se zúčastnilo celkem 30 arabských států, a 20 evropských. „EU se pyšní hodnotovou zahraniční politikou, která utvrzuje demokracií, právním státem a lidskými právy,“ píše Foreign Policy. „Ze 30 arabských států, která se setkala v Egyptě, se k těmto kritériím ale blíží pouze Tunisko,“ poznamenává.


Diplomacie jako „realismus“ aneb Když Evropa tančí

Dvacet „evropských hlav“ včetně německé kancléřky Angela Merkelové se tu setkalo, kromě dvou zvláštních „vyděděnců“ – súdánského prezidenta Umara al-Bašíra a saúdského korunního prince Muhammada bin Salmána, kteří souhlasili, že nedorazí – se všemi důležitými představiteli uskupení Arabské ligy. Nepřítomnost dvou „dvou hlav“ sice ušetřilo Evropanům „červenání“, ale o to více vyniklo, do jaké míry EU ochotně přijala pohostinnost egyptského prezidenta Abd al-Fattáha as-Sísího, otevírá téma britský historik Adam Tooze.

Egyptský prezident Sísí, bývalý generál, který v létě 2013 odstranil řádně zvolenou vládu Muslimského bratrství za cenu „mnoha stovek životů“ je náhle někým, s nímž si Evropané podávají ruku. „Od té doby vládne železnou pěstí, uvěznil desítky novinářů a uvěznil podle organizace Human Rights Watch více než 60 000 svých politických oponentů. Pouze minulý měsíc bylo usmrceno devět členů Muslimského bratrstva.

Svržení demokraticky zvolené vlády, vzešlé z revolucí roku 2011, bylo zpočátku opodstatněné jako přechodné období. Sísíovi příznivci se ale nyní snaží upevnit generálovu moci až do roku 2034,“ píše historik Tooze, který přednáší na Kolumbijské univerzitě.

„Sísí se snaží alespoň vystupovat s nátěrem moderního mezinárodního státník. Saúdové se ale ani neobtěžují. Král Salmán byl během svého projevu vyloženě v rozpacích, než odešel ze scény. Prokázat druhým respekt tím, že naslouchám jejich názoru, bylo pod jeho královskou důstojností, nebo snad jednoduše pouze nad jeho sílu osmdesátníka,“ upozorňuje autor.

Evropa si podle Tooze již zvykla vysvětlovat své ústupky v oblasti lidských práv jako nezbytnou daň diplomacie v dnešní světové anarchii. Ten projev sebe-lichocení, je ale zároveň projevem sebe-podvádění. Skutečná otázka totiž spočívá v tom, proč Evropa považuje za nezbytné, aby se diplomatické mezivládní vztahy kultivovaly i s takovými autoritářskými režimy.

„Základním důvodem pro setkání s Arabskou ligou je ten, že Evropa musí mluvit se svými sousedy. To je těžké odmítnou. V Šarm aš-Šajchu ale nebylo kromě projevů dosaženo ničeho jiného,“ míní. Ale ani to není bez ztrát. „Sísí touží po legitimitě. EU mu ji přiznává přijetím jeho pozvání. To také poskytuje Sísímu základy pro vlastní velkolepost,“ uvažuje. Donald Tusk, předseda Evropské rady, se účastnil tiskové konference, ve které Sísí zahalil svůj autoritářský režim praporem „kulturního nacionalismu“. „Nechcete nás učit lidskosti," prohlásil Sísí, za potleskem z řad věrných egyptských novinářů, na jednu otázku. Evropané a Arabové, mají rozdílný „smysl pro lidskost, hodnoty a etiku ... Respektujte naše hodnoty a etiku, jak to činíme vám. Děkuji."

„Pokud se EU snaží uchovat své principy, nemůže ve skutečnosti přijmout takové odmítnutí univerzálních hodnot lidských práv, rozhodně ne od někoho, kdo má Sísího pochybnou legitimitu. Jaké nezávislé hlasování potřebujeme k tomu, aby nám došlo, že velká část egyptského veřejného mínění je ve skutečnosti předmětem násilností jeho režimu?“ ptá se historik.

Možná je za tím ale jen „realismus“. Historik cituje slova jednoho bývalého diplomata, který tvrdí, že současný příklon EU k autoritářským režimům, je pouze výsledkem nového„realismu“. Odpovídá tomu i chování některých evropských politiků. Například holandský premiér Mark Rutte před časem prohlásil, že by Evropa měla přijmout, že slovo „moc“ není žádné „špinavé slovo“. A byl připraven i s lidovým vysvětlením. „Někdy musíte tančit s kýmkoliv, kdo je na tanečním parketu," řekl ve svém projevu ve Švýcarsku před zahájením egyptského summitu.

„Ale má to ve skutečnosti smysl? S jakými to druhy moci Evropané tančí? Proč Evropa vůbec potřebuje tančit?“ ptá se historik v magazínu.

Konstruktivní dialog, nebo neschopnost řešit problém migrace?

Vraťme se ale k Sísímu: jeho spojení s mocí se zdá být nyní potvrzeno. Nikdo nepochybuje o tom, že je brutální. „Nabízí ale jeho režim pro Egypťany pozitivní dlouhodobou perspektivu? To je mnohem méně zřejmé,“ soudí historik Tooze. „Evropa jako hlavní obchodní partner Egypta, má ve skutečnosti k tomu co říct,“ dodává. V současné době má obchodní podíl Evropy s Egyptem 30 procent. „Mohl by být mnohem větší. Při dvoření se Sísímu Evropa již zapomněla, jaké rozpaky v ní vyvolávalo flirtování s líbyjským vůdcem Muammarem al-Kaddáfím nebo s předchozím egyptským prezidentem Hosním Mubarakem, kteří byli vzápětí opuštěni ve chvíle, kdy začalo arabské jaro v roce 2011?“ ptá se znovu.

„Co ukládá EU, kromě pouhé geografie, aby se s takovými vládci zabývala?“ Odkaz na „realismus“ je podle historika více než „výmluvný“. Příliš často totiž „realismus“ skrývá „tragickou nezbytnost“ evropských „špinavých rukou“, který se odmítají zabývat základními otázkami: „proč“ a „pro koho“.

„Co nutí EU usilovat o konstruktivní dialog s Arabskou ligou, když ne nic jiného, než neschopnost vyřešit problém migrace doma v Evropě? Arabská liga totiž není jen zdrojem uprchlíků, žadatelů o azyl a ekonomických migrantů, ale je také překážkou mezi Evropou a desítkami milionů v regionu Sahelu a subsaharské Afriky, kteří by možná chtějí imigrovat na sever,“ odhaluje historik.

Je zřejmé, že jediným konstruktivním řešením tohoto problému je v dlouhodobém měřítku mír; rekonstrukce v Libyi, Sýrii a Iráku; a ekonomický rozvoj celého regionu. „Pod vlivem Německa, prosazuje Evropa ambiciózní rozvojovou agendu pro Afriku. To je správný přístup. Ale rozsah tohoto problému je skličující,“ míní. Peníze, o kterých Evropané mluví, jsou beznadějně nedostatečné. „Dokonce i v případě, že by se finanční prostředky mohly zvýšit, nikdo ještě nezjistil, jak by tyto rozsáhlé infrastrukturní projekty fungovaly. Celý svět se v současné době věnuje čínské iniciativě známé jako Nová Hedvábná stezka. Německý ministr financí byl nedávno tak odvážný, že přiznal, že v krátkodobém horizontu může ekonomický rozvoj ve skutečnosti přinést lidem nikoliv méně, ale více pravděpodobnosti, že budou migrovat.“

Zkrátka, soudí historik v článku pro Foreign Policy, neexistuje žádný realistický scénář, v němž by Evropa koneckonců nemusela přijmout velký proud migrantů od svých jižních sousedů. Vzhledem k demografické situaci lze také dodat, že je Evropa potřebuje. To, co je ale tak naléhavé, spočívá ve špatné připravenosti Evropy, jež se zatím nedokázala s tímto „migračním tokem“ vypořádat.

Probíhající krize s uprchlíky v posledních letech totiž jasně ukázala, že v Evropě chybí „dostatečně financovaná“ infrastruktura a „dobře vybavené“ pobřežní hlídky. Chybí centrální „procesní centra“ , jež by bylo schopna civilizovaně a účinně nakládat se značnými počty migrantů. Chybí spravedlivý a racionální způsob, jak rozdělovat migranty v celé EU. „A bylo zatím jenom v málo a v neefektivní míře migrantů integrováno: na evropském trhu zatím nejsou jako pracovní síly, což by je nakonec vedlo i k plnému občanství a budování pozitivního obrazu budoucnosti vztahu mezi Evropou a Afrikou,“ domnívá se historik

To vše bude stát peníze. Pokud ale stojí do něčeho investovat, je to právě toto. EU je držena absurdním omezením svého rozpočtu, který nepřesahuje 1 procento HDP. Není to byrokratické monstrum, je tomu opak. A je to rovněž konec dublinské formule, která umožňuje více severoevropským státům dopřávat si té absurdní fantazie, že uprchlíci ze Středomoří jsou pouze výlučným problémem hraničních států: Řecka, Itálie a Španělska.

Globální domácí politika a (ne) univerzální lidská práva

Právě tato evropská neschopnost nutí Evropu k nepohodlnému spoléhání se na své autoritářské jižní sousedy, aby zadržovaly migrační a uprchlický pohyb. To se poprvé projevilo v roce 2016 v „uhozené dohodě“, kterou Merkelová podepsala s tureckým prezidentem Recepem Tayyipem Erdoğanem, v níž EU bude platit za to, že Turecko přijme uprchlíky vrácené z Evropy. Další dohody následovaly vzápětí s Libyí. V Šarm aš-Šajchu tato otázka nebyla nikdy „daleko před vynořením“.

„V krátkodobém horizontu, vzhledem k tomu, jak pomalu se EU pohybuje, jsou takové dohody nepohodlnou nutností. Ale halit ji do hávu realismus je do očí bijící. Teoretici realismu předpokládají, že státy se budou chovat podle svých bezpečnostních obav a budou řídit svou politiku podle toho. Právě toto soustředěné úsilí o bezpečnost vytváří ale pro jejich sousedy nejistotu. Výsledkem je tragické bezpečnostní dilema, svět nepřátelství a rivality, ve kterém může ochrana bezpečnosti vyžadovat přijetí náročné a případně bezohledné politiky,“ varuje historik.

Ale není to problém EU, pokud jde o Sísího režim v Egyptě, argumentuje Tooze, v němž jsou zoufalí přistěhovalci považováni za rovnocenné s nepřátelským státem, proti kterému je třeba hledat spojence, jakkoliv je odporný. Problém migrace by měl být tím, co německý filozof Jürgen Habermas nazývá problémem „globální domácí politiky“. Právě vnitřní nesoudržnost a nesrovnalosti EU vedou k předávání té „nejšpinavější práce“ sousedům, což je pragmatické řešení. Pokud by se Sísí namísto vyvolání nějakých „arabských hodnot“ jako výmluvy pro „justiční vraždu svých politických oponentů“ promluvil o pokrytectví EU, měl by pravdu.

Diskuse o realismu se příliš snadno stává výmluvou pro to, že se dosud nepodařilo prozkoumat možnosti a cesty pro nějakou efektivní akci, tvrdí historik. „Jedna věc realismus, pokud jde o potřebu spolupracovat s Čínou na změně klimatu. K tomu neexistuje žádná alternativa. Ale je úplně jinou záležitostí trvat na tom, že musíte jednat se Sísím a jeho sortou, protože Evropa se nemůže vyrovnat s migračním problémem. To je volba Evropy. To není ani tak realismus, jako ponižující selhání demokratického vládnutí,“ uzavírá historik Adam Tooze v magazínu Foreign Policy.