Není Matteo jako Matteo

> politika > Itálie > glosa vyšla v Mladé frontě Dnes, dne 20. září 2019.

Italská politika netrpí těžkopádností. Zdá se, že jí ovládají dva muži téhož křestního jména. Není ale Matteo jako Matteo. V touze po moci, ač každý na jiném politickém břehu, se ale jeden druhému podobají. Jako vejce vejci. Jejich politická gesta, násobená pevnou (katolickou) vírou, vedou jako „všechny cesty“ do Říma (do paláce Chigi).

Ten první Matteo, příjmením Salvini, neuspěl minulý měsíc ve snaze vyvolat předčasné volby, když rozlomil koalici své strany s Hnutím pěti hvězd (H5S) – a byl vzápětí překvapivě odstaven od moci.

Jeho, kdysi separatistická Liga (severu), jež volá po „moci náměstí“ (piazze) proti „moci paláců“ (palazzi) po celé Itálii, má nyní o jeden důvod navíc dštít oheň a síru. Kdy přijde „velký návrat“ vůdce, kapitána (il Capitano), s úmyslem zavést „plné moci“?

Ta janusovská tvář moci

Může za to ten druhý Matteo, řečený Renzi, kdysi nejmladší evropský premiér (2014-2016), jenž nyní obratně předvedl, že i jemu je vlastní vůle k moci. V úterý – poté co se v zákulisí po týdny podílel na sestavení nové vládní koalice, tvořené čerstvě Demokratickou stranou (PD) a Hnutím pěti hvězd (M5S) –, do ní vrazil ostrý politický klín. Ve snaze, aby dostál přezdívky Šrotař (il Rotamatore) – staré a vysloužilé politické garnitury, nadbíhá vlastně opozici.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- > L'INTERVISTA! Il premier Conte: «Renzi “demolition man”? Non credo. Sì alla tassa su merendine e bibite gasate»(Corriere della Sera, 21 settembre 2019.) ----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Renzi, dynamický a neúprosný k protivníkům, ale i nejbližším, odešel s palácově teatrálním gestem z PD, aby založil vlastní uskupení s libozvučným názvem: Italia viva (Ať žije Itálie). V rozhovoru pro list La Repubblica vysvětlil, že se ve vlastní straně cítil jako „vetřelec“. Nebo, jak napsal Beppe Grillo, komik a zakladatel M5S, jen podlehl svému vlastnímu narcismu?

Hrozba předčasných voleb, kterou na italských plážích maloval jako čerta na zeď svým odpůrcům Salvini, se nyní – v perspektivě destabilizace vládní většiny – přiblížila paradoxně díky Renzimu, který oznámil, že není sám: z PD odcházejí dva ministři a čtyřicítka vládních poslanců. Renzi tvrdí, že „jeho lidé“ budou podporovat koalici. Vláda Giuseppe Conteho, jenž se stal po čtrnáctiměsíčním utrpení se Salvinim opět premiérem, tím ovšem neposiluje. Conte ví, s čím může u Renziho počítat: štěpení neposílí koalici, ani jeho samotného.

Janusovská tvář politické moci obou Matteů, vlídné i děsivé, v těchto dnech ovládla atmosféru země, jež dosahuje jednoho z nejvyšších finančních deficitů v Evropě (130 % HDP). Do Evropy vyslala noblesní tvář bývalého premiéra Paola Gentiloniho, jenž kdysi nahradil Renziho. Domácí italská scéna se lehce otřásla. To nic, Renzi jen roztočil své nové Kolo štěstí...