translate - traduire

pondělí 7. prosince 2020

Historická genuflexe: pokání hříšníka, nebo jen prázdné gesto?

> politika > Polsko > Německo > usmíření > Willy Brandt > genuflexe


Dne 7. prosince 1970, před padesáti lety, padl německý kancléř Willy Brandt na kolena u památníku varšavského ghetta. „Varšavské pokleknutí“ nebo také „historická genuflexe“ otevřela cestu k usmíření, ale někteří ji dnes odmítají jako „prázdné gesto“. K události se vrací portál Deutsche Welle.


Černobílá fotografie Willyho Brandta, který klečí před věncem u památníku varšavského ghetta se zapsala do historie. Ráno 7. prosince položil kancléř Willy Brandt věnec k památníku, který připomíná odvahu tisíců Židů, kteří přišli o život v ghettu v zoufalé snaze osvobodit se od svých německých utlačovatelů.

Kancléř Brandt narovnal stuhu připevněnou k černo-červeno-zlatému pohřebnímu věnci. Udělal pár kroků zpět. Uběhly sekundy. A pak padl na kolena a jeho hlava se mírně naklonila dopředu. Zůstává klečet na studené žule. Fotografové se shlukují blíže, aby zachytili okamžik, jenž vzápětí oběhl celý svět.

Brandt klesl na kolena jako hříšník

„Tváří v tvář pohromě německých dějin a břemenu miliónů zavražděných lidí jsem udělal to, co lidé dělají, když nás slova zklamala,“ napsal později Brandt ve svých pamětech. Klesl na kolena jako hříšník v odkazu na křesťanské obrazy. Modlil se, aby Němcům bylo odpuštěno.

Kancléř Willy Brandt, sociální demokrat, který byl ve svém životě součástí odboje proti nacistům, se modlil za odpuštění svému lidu. Bylo toto gesto plánováno? „Ne, nebylo,“ trval i později na svém Brandt. „Moji blízcí pomocníci nebyli o nic méně překvapeni, než reportéři a fotografové, kteří stáli hned vedle mě.“

„Polská vláda byla tehdy také zaskočena,“ tvrdí Krzysztof Ruchniewicz, profesor historie na univerzitě ve Vratislavi. „Do té doby to vždy byli ti zlí Němci“. Byli považováni obecně za revanšisty a válečné štváče, vysvětluje. „A pak tu najednou byl německý kancléř, který poklekl a naznačil tak otevřenost k odčinění.“ Polská vláda chápala toto gesto jako krok k usmíření. „Existovala však stranická propaganda, která se bránila jakémukoli kroku, aby ji přijal jako příležitost k revizi negativního obrazu Německa," upřesňuje

Jak na to ale reagovali obyčejní lidé? Ruchniewicz se domnívá, je to dodnes těžké říci. „Spousta Poláků pravděpodobně neměla nejmenší představu o tom, co se děje.“ Fotografie slavné genuflexe nebyla vytištěna v polských novinách. Teprve později začala mít Brandtova politika usmíření dopad. A jaká byla reakce v Německu? „Brandtovo gesto porušilo tabu,“ říká historička Kristina Meyerová z Nadace Willyho Brandta. „Dalo by se to nazvat změnou hry, pokud jde o snahy německé společnosti vyrovnat se s její nacistickou minulostí," míní.

„Koneckonců, stále tu nebyla žádná většina Němců, kteří byli připraveni požádat o odpuštění za zločiny spáchané nacisty. Výzkum z roku 1970 naznačil, že každý druhý západní Němec Brandtovo gesto odmítal a viděl ho jako přehnaný čin," dodává.

Počátek Ostpolitik, klíčový krok ke sjednocení Německa

Během své návštěvy východního souseda Německa v roce 1970 kancléř Brandt také podepsal Varšavskou smlouvu. Jejím podpisem západoněmecký kancléř přijal ztrátu bývalých německých území ve východní Evropě, která se po druhé světové válce stala součástí Polska. To však opoziční konzervativní strany v tehdejším západoněmeckém hlavním městě Bonnu odmítly. Někteří extrémně pravicoví extrémisté dokonce Brandta hanobili jako „zrádce“.

S odstupem času většina historiků souhlasí: to, co se stalo známým jako Brandtova „Ostpolitik“ - jejímž cílem bylo postupné zlepšování vztahů s východní Evropou - byl klíčový krok na cestě ke sjednocení Německa v roce 1990.

Taková byla alespoň donedávno nálada na obou stranách hranice. Ale po šesti letech, kdy je ve Varšavě u moci ultranacionalistická Strana práva a spravedlnosti (PiS), má nyní mnoho lidí tendenci vnímat polsko-německé partnerství i Brandtovo pokleknutí ve velmi odlišném světle, podotýká Deutsche Welle.

V mnoha současných titulcích se, pokud jde o polské vztahy s Berlínem, objevují slova jako: nedůvěra, odcizení nebo paralýza. Až příliš často se zdá, že se stíny minulosti vracejí. Nejnovějším tématem, jež vyvolává napětí, je plánované pamětní centrum v Berlíně za německé zločiny proti Polsku během druhé světové války. „Z pohledu posledních několika let vidím pokleknutí pouze jako prázdné gesto,“ říká Arkadiusz Mularczyk, politik PiS. „Nic to neznamená. Co je to za omluvu za zločiny, které byly spáchány, když pro Polsko nedošlo k žádnému odškodnění?“ ptá se.

Mularczyk, člen polského parlamentu, stojí v čele komise, jejímž úkolem je formulovat žádosti o reparaci, které budou vůči Německu vzneseny za zločiny, ke kterým došlo během druhé světové války. „Již léta existují ve vztazích s Polskem taková německá gesta. Ale pokud jde o mě, je to všechno jen předstírání," věří Mularczyk. „Ve druhé světové válce bylo zabito téměř tolik Poláků jako Židů. Přesto mají nárok na odškodnění židovští občané žijící v USA nebo Izraeli. Poláci však ne.“ 

Gesta Berlína přispívají obrazu Německa o sobě samém

Z odhadovaných šesti milionů polských občanů zabitých během druhé světové války byly 3 miliony Židů. Při holocaustu bylo zabito celkem 6 milionů Židů. „Němci chtějí jen budit dojem, že jsou ochotni se omluvit. Všechno však je k ničemu," říká Mularczyk. Tento výklad se stal v dnešním národně konzervativním Polsku dominantní silou, stejně jako rozšířený názor, že gesta Berlína jsou skutečně utvořena pouze proto, aby přispívala obrazu Německa o sobě samém a o jeho postavení v zahraničí, a nikoli polském lidu, tvrdí.

Ve svém prohlášení pro Deutsche Welle bylo polské ministerstvo zahraničí diplomatičtější: Se spontánním gestem Willyho Brandta v roce 1970 přijalo Německo svou odpovědnost za válečné zločiny, kterých se v Polsku dopustil. Ale „chceme-li si dnes na tato gesta vzpomenout, měli bychom také hovořit o konkrétních krocích k nápravě, které jsou na cestě ke skutečnému usmíření nezbytné“, uvádí se ve varšavském prohlášení. 

„Když se podívám na současný stav vztahů mezi Německem a Polskem, připomíná mi to rok 1970,“ říká polský historik Ruchniewicz. „Samozřejmě to byla jiná doba. Dnes neexistují žádné hraniční spory; oba jsme součástí Evropské unie; Polsko a Německo podepsaly mezi sebou smlouvy. Ale symbolické prvky, které s sebou přineslo Brandtovo gesto usmíření, nejde moc hluboko,“ soudí.

* * *


V Německu existuje na památku Brandtovy genuflexe dvoueurová mince. K dispozici je také pamětní poštovní známka, k tématu se očekávají konference a projevy. Výročí také povzbudilo historiky, jakým je například Ruchniewicz, k diskusi o úspěších či nedostatcích, které s sebou přinesla Varšavská smlouva. A pokud jde o polskou vládu? Ruchniewicz říká, že se nic neplánuje. Ale inspiruje dnes ten okamžik dramatického politického lidi?

Na varšavském náměstí Willyho Brandta, pouhých 200 metrů od místa, kde se psala historie, je pamětní deska k události z roku 1970. Bronz získal již značnou patinu. „Brandtův obličej však září, jako by byl čerstvě vyleštěný. O tom není pochyb: Mnoho lidí, kteří sem přicházejí, cítí silnou potřebu dotknout se klečícího kancléře,“ uzavírá portál Deutsche Welle.

Žádné komentáře:

Okomentovat