translate - traduire

pátek 26. června 2015

Barberiniho baroko nepřineslo pouze zázraky

Paprsky Barberiniho slunce vedou napříč všemi místy.
> kultura > výstava > recenze publikována v Lidových novinách dne 26. června 2015 (integrální text)

Výstava Barocco a Roma. La Meraviglia delle Arti (Baroko v Římě. Zázraky umění) představuje na dvě stě uměleckých děl – obrazů, soch, kreseb, medailí, ale i architektonických modelů a návrhů.


Doslova uprostřed Říma, na slavné via del Corso, otevřela Fondazione Roma Museo v paláci Cipolla monumentální výstavu, věnovanou komplexnosti italského baroka. Kromě tohoto paláce ale může návštěvník až do 26. července při příležitosti sledovat i řadu dalších mimořádných speciálních akcí, jež výstavu nutně doplňují.

Paprsky Barberiniho slunce
Závrať, která se návštěvníka, nezvyklého na takovou koncentraci umění z časů, zvaného také jako „Barberiniho slunce“ (podle rodového jména Barberini, jednoho z nejdéle vládnoucích papežů, totiž Urbana VIII.), září a prostupuje všemi sály. Instalace sice volí někdy i tlumené a diskrétní nasvícení, přesto se nelze zbavit pod dojmem barevnosti a elastičnosti, jako kdyby řada z nich vznikla právě včera. Některá z nich byla ostatně čerstvě restaurována (i rekonstruována).

Zřetelným záměrem kurátorů Marie Grazie Bernardiniové a Marca Bussagliho bylo nabídnout s jasným pedagogickým výkladem základní rysy fenoménu, který známe o století později i z našich zemí, zvláště v sochařské tvorbě Ferdinanda M. Brokoffa, Matyáše B. Brauna, ale i architektů, jakým byl Jan Blažej Santini-Aichel. Díla svezená z celé Itálie, ale i dalších zemí Evropy, jsou zasazena do čtyř základních části: 1. Počátky baroka; 2. Barokní estetika za Urbana VIII.; 3. Teatrálnost a scénografie v polovině 17. století; 4. Krajina a velká přírodní podívaná.

Kromě Caravaggia, jenž pro kurátory představuje jinou barokní linii – mnohem vulgárnější a dokonce i značně obscénní – najdeme na výstavě všechny ty, jež jsme zvyklí vnímat jako klasiky tohoto stylu. Mezi italskými malíři nechybí Guido Reni, Giacinto Giminignanom Guercino, Giovanni Lanfranco, ale i někteří z těch, kteří přišli na Borrominiho dvůr - třeba z Francie. Jsou to povětšinou mistři krajinářského baroka, jakými byli například Nicolas Poussin či Claude Lorrain ale obstojně sekunduje i vlámský malíř a grafik Anton Van Dyck.

Na výstavě a doprovodných akcích nejde pouze o nějaké „církevní umění“, jež si svými paprsky nárokovalo celého jedince, protože síla baroka udivuje i v užším horizontu estetické hodnoty a funkce, zvláště pro paradox plastičnosti, jenž zároveň provázejí časté dynamické momenty překvapení. Kompozičně není baroko 17. století zdaleka vizuálně strnulé, dokáže velmi důkladně vyjádřit i duševní poryvy mysli - včetně těch erotických.

Souboj Berniniho s Borrominim
Komplexnost barokního estetického a uměleckého hnutí, jež si činilo zcela totalitní nároky nejen na lidské smysly, vědomí ale i svědomí a samozřejmě – pravost katolické víry, fascinuje, ale i vyvolává rozpaky. Závažným motivem byl pochopitelně pro baroko jeho zaujetí demonstrovat symbolický triumf církve, úměrně s tím, jak vzrůstala světská moc francouzského a španělského krále, jíž se Vatikán bránil.

Výstava se dá ale vnímat i jako titánský souboj mezi dvěma vrcholnými italskými barokními architekty: Berninim a Borrominim. K tomu, abyste získali ucelený dojem, čím byli Gian Lorenzo Bernini (1598-1680) stejně jako Francesco Borromini (1599-1667), nestačí ale pouze vidět výstavu. Vyplatí se vidět některé jejich realizace přímo ve Vatikánu nebo v římských ulicích. K tomu byl ostatně Řím - jako ono proslulé „věčné město“ doslova stvořeno.

Výstava přináší převážně náčrty a modely. Ať už jde o Fontánu čtyř řek (na piazza Navona) nebo kolonádu na Svatopetrském náměstí či fantastický Andělský most – vše z tvůrčí dílny Berniniho. Vyplatí se vidět „naživo“ i Berniniho Extázi sv. Terezy v kostela Santa Maria della Viktoria, na výstavě zaujme ale i svými drobnějšími sochařskými pracemi: Podzim či sochařským portrétem (své milenky) Constanzy Bonarelliové.

Borrominiho velikost vynikne – podobně jako u Berniniho - mimo sevřené stěny výstavy: v exkluzivně otevřeném nedalekém komplexu Sala Alessandrina v kostele Sant´Ivo alla Sapienza (na výstavě dokumentace) nebo v Kapli Tří králů v paláci Propaganda dei Fide a zvláště v Borrominiho sálu v rámci Oratoria dei Filippini.

Artefakty totalitní moci
Osudy obou mužů, Berniniho a Borrominiho, byly spjaty s totalitní duchovní mocí. Některé projekty, jimiž vynesly baroko do sféry „zázračného umění“, měli také společné: Baldachýn ve Sv. Petrovi či Barberiniho palác; v samostatných realizacích byli jiní: tam, kde byl Bernini fanfarónský, Borromini se držel více pevné struktury a při zemi, což ale jeho soku nebránilo, aby ho k všeobecnému úžasu neoznačoval za značně excentrického. To není protimluv, jen jiný úhel pohledu, který baroko v Římě jejich prostřednictvím otevírá.

Na výstavě najdeme ale i kuriózní artefakty, jež byste tu možná nečekali. Barberiniho rod (se třemi včelami v erbu) vládl jako neproniknutelný mocenský klan, Maffeo Barberini jako papež Urban VIII. v letech 1623-1644. Jeho propojení umění a moci, je fascinující. Symbolickým předmětem této moci je na výstavě původní Barberiniho harfa, dokumentující přímo kontaminaci moci až do ryze privátní sféry.

Žádné komentáře:

Okomentovat