translate - traduire

úterý 2. června 2015

Petru Léblovi s pietou k padesátinám

> kultura > divadlo > odvysíláno na Českém rozhlasu Plus dne 30. května 2015 
Režisér Petr Lébl na snímku Bohdana Holomíčka s rodiči, 1997.
Byl to téměř utajený večer. Ale byl na plakátech Divadla Na zábradlí, takže zas tak utajené to přeci jen nebylo. V těchto květnových dnech by se dožili věku 90 a 50 dva režiséři, Jan Grossman a Petr Lébl, kteří toto divadlo významnou měrou povznesli. I když nesl večer dvě jména, důraz položila teatroložka Vlasta Smoláková, jež byla podepsána i pod scénářem večera, zejména na odkaz Petra Lébla.

Mělo to svou logiku, neboť právě Vlasta Smoláková pečuje mírou nezměrnou nad Léblovým odkazem, což dokázala hned dvěma knihami pod souhrnným názvem, Fenomén Lébl (dva svazky, Pražské scéna 1996, 2005), k nimž nyní přidala ještě jednu, kde nechybí ani DVD – právě k Léblovým nedožitým padesátinám. Režisér Grossman, jemuž se teatrologové, ale i literární vědci věnují hojně – dva svazky i s doplňky Textů o divadle (Pražské scéna 2000, 2001) nedávno rozšířila kritická edice Petra Šrámka ve dvou svazcích s názvem Mezi divadlem a literaturou (Torst, 2014).

Obě osobnosti jsou nesouměřitelné, Grossman je přeci jenom klasikem na mimořádné intelektuální úrovni, a byl to on, který také výrazným způsobem přispěl k analytickému pojetí divadla, jež tu vyneslo do výšin evropských zejména dramatika a bývalého kulisáka divadla – jistého Václava Havla. To je obecně známo. Přínos Petra Lébla je poněkud jiný, neboť důraz, jenž kladl na vizuální exploze, ale i tzv. plný prostor, jak své divadlo nazýval (v narážce na Brookův „prázdný prostor“) si ještě bude vyžadovat trochu odstup.

Zatím se totiž nelze zbavit dojmu, že i přes velký talent a schopnost prosadit si své, pěstuje se nyní něco na způsob Léblova kultu. Vrcholem této snahy byla zejména kniha Radky Denemarkové: Smrt, nebudeš se báti aneb příběh Petra Lébla (Host, 2008). Viděl jsem téměř všechny jeho inscenace – již od památné Vonnegutovy Grotesky, inscenace v Dopravních podnicích – včetně velmi esteticky provokativního Eliadova Hada (1987) - ještě v čase amatérského souboru Doprapo, ale i později v rámci Jak se vám jelo (nebo JELO). Působení Na zábradlí si uchovalo cosi z původní výbušnosti, ale stále se obávám, že s Antonem Pavlovičem Čechovem se prostě Lébl minul.

To ale nic nemění na faktu, že je vždy dobré připomínat si věci a události, spjaté s výraznými a originálními zjevy českého divadla: tentokrát tedy „z oprášených a odtajněných archivů“, jak zní eufemisticky výběr, který v jednom večeru uspořádalo divadlo 24. května. Podobně, jako tomu již bylo u večerů na připomínku tvorby Václava Havla, i zde šlo převážně o „čtení s projekcí“, kterou zajistili herci Magdaléna Sidonová, Petra Špalková, Jiří Ornest – a překvapivě neexaltovaný Tomáš Palatý, jeden z prvních herců ještě z časů Léblova amatérského provozu.

Co k tomu říct? Videa byla často velmi špatná, rozostřená, přesvětlená, kompozičně téměř nesledovatelná, ale nebylo tomu tak u všech (nejhorší to bylo u Pitínského Pokojíčku, který Lébl režíroval v roce 1993 ještě j. h. Na zábradlí); místy se nešlo ubránit dojmu, že vido-sekvence byly zbytečně dlouhé (zvláště u Uhdeho Výběrčího, 1990) a poznámky, v nichž Lébl glosoval ve vzkazech „jevištního mistra“ až zbytečně natahované.

„Stejně nás pomluví,“ pravila u sklenky vína teatroložka Smoláková. Pod stanem v chladném podvečeru jsem si ale především připadal s některými svými bývalými spolužáky jako pozůstalý na večírku, který se neměl nikdy konat. To by to ale Petr Lébl (1976-1999) v životě musel vyhodnotit jinak. Duch Petra Lébla je totiž v tomto divadle přítomen stále. Nebo se mýlím?

Žádné komentáře:

Okomentovat