translate - traduire

pondělí 27. února 2017

Politická aliance Bayrou-Macron cílí na změnu režimu

> politika > Francie > komentář exkluzivně na Jehlice revue

Vítězství v boji o Elysejský palác není dáno. Do voleb zbývají dva měsíce. A více než kdykoliv předtím v dějinách Páté republiky není jasné, kdo zvítězí; bude rozhodovat zejména dynamika kandidátů. Francie volí dvoukolově, poslední obraty na politické scéně ale již naznačily, kudy vede zásadní dělící čára bitvy, jež zná nyní všechny své hlavní aktéry.

Centristický politik François Bayrou, jinak také předseda Demokratického hnutí (MoDem), názorně předvedl minulý týden, že o překvapení není v tomto souboji nouze. Oznámil podporu Emmanuelu Macronovi, favorizovanému, ale stále velmi křehkému kandidátu hnutí Na pochodu! Zřekl se zároveň tentokrát - po třech předchozích pokusech - své vlastní kandidatury.

Po překvapivém odchodu nynějšího socialistického prezidenta z volební scény počátkem prosince, není vskutku o překvapení nouze: primárky pravice a levice přinesly porážku bývalého prezidenta a předsedy Republikánů Nicolase Sarkozyho i odstoupivšíhopremiéra Manuela Valse, dvou výrazných osobností v zásadě pravo-levého spektra.

Socialisté, uvláčení Hollandovým nezadržitelným propadem popularity, zvolili za kandidáta radikálního Benoîta Hamona, republikáni, unaveni Sarkozyho stylem, vsadili na katolického integristu Françoise Fillona. Oba reprezentují, každý po svém, touhu po obnově - samotných stran.

Socialisté i republikáni ovšem ze svých řad vygemerovaly kandidáty, jejichž manévrovací schopnosti jsou omezené. Primárky samotné patří obecně k trendům, jež oslabují politický systém republiky, vyvolávají mnohem více napětí uvnitř stran, než navenek a vůči ideovému protivníkovi. Primárky, jichž se neúčastní všichni kandidáti, navíc defavorizuje právě účastnííky. Ani Jean-Luc Mélenchon na straně levice extrémní, natož Marine Le Penová z extrému pravého, se jich neúčastnili. Mají výhodu nižší konkurence i silnější potenciál politické suverenity.

Na podobné vlně surfuje i Emmanuel Macron, donedávna ministr ekonomie Hollandova prezidenství, jeden z jeho nejbližších spolupracovníků. Macronova snaha překonat ostré ideové vymezení svých souputníků, jej nakonec přivedla do náruče centristy Bayroua - ten ostatně ve volbách v roce 2012 podpořil Hollanda.

Centrista Bayrou, jenž v posledních týdnech ostře kritizoval Penelopegate, finanćní aféru kandidáta Fillona, se prezentuje jako obnovitel morálního řádu francouzské politiky. Nejde ale pouze o morálku... Jinak řečeno: když nemůže být Bayrou králem, rozhodl se alespoň z prince krále sám vyhlásit.

Za Bayrouovým tahem, jehož samotný volební potenciál je spíše symbolický, lze rozeznat ale i rozhodnou snahu narušit podstatným způsobem bipolárnost francouzské politiky, v níž jak s oblibou tvrdí, není zastoupeno 40% voličů. Řadí mezi ně všechny, kdo se vymykají nynějšímu bipolárnímu dělení. Jednou ze čtyř podmínek, kterou Bayrou svou podporu Macronovi předložil, byl o požadavek na větší pluralitu politického systému.

Kritikové z řad republikánů připomínají, že takové snahy by mohly přinést návrat režimu Čtvrté republiky, jež po válce naprosto ochromila francouzskou politiku. V logice Bayrouva snažení ale není reinstalace režimu starého. Mezigenerační shoda mezi politickou kometou Macronem a starých harcovníkem Bayrouem by mohla být v něčem zcela jiném, o čem Bayrou nemluví poprvé: utvořit základy Šesté republiky. 

Jaká by mohla být, by mohl napovědět program, který má Macron představit počátkem března. Krize politických stran je logicky i krizí celého demokratického systému. Tato Bayrouova úvaha jasně cílí na největšího Macronova konkurenta, respektive konkurentku, Marine Le Penovou, jejíž Národní fronta (FN) má změnu režimu jako uhelný kámen programu. „Národní fronta stojí před branami moci,“ tvrdí aliance, pro něž není Le Penová pouze strašákem do zelí.

Žádné komentáře:

Okomentovat