translate - traduire

středa 28. června 2017

Francouzské Národní shromáždění se dalo do pohybu

> politika > Francie > analýza pro Parlamentní listy, dne 28. června 2017.
Volba předsedy parlamentu, Françoise de Rugyho, volba předsedů klubů, vše se dalo do pohybu. Nástup do Národního shromáždění je okamžikem, kdy se otevírá ve Francii nová epocha. Většinu má Macronovo hnutí, historie ale patří Národní frontě.

Vypadalo to, jako kdyby začalo něco – zcela jiného. Postupovali klidně, bylo jich málo – dvě ženy a šest mužů – kolem nich fotografové, novináři, reportéři. Pouhých šest nových poslanců ovšem způsobilo, že ve středu 21. června, do Národního shromáždění nastoupily dějiny. Národní fronta (FN) ohlásila poprvé svůj zásadní nástup.

Le Penová chce být opozicí číslo 1

Uprostřed Marine Le Penová, předsedkyně hnutí v růžové a modré, kolem ní samí muži. „Co cítíte v tuhle chvíli, Marinne?“ ptá se familiérně novinář. „Lid vstupuje do Shromáždění,“ odpovídá pevným hlasem Marine Le Penová, pro níž to znamená její první národní mandát.

Ačkoliv nemají zatím svůj vlastní klub, vypadá to, že Národní fronta se od tohoto okamžiku stává první opoziční silou. Opozice číslo 1, tak by si to přála Marinne Le Penová. „Lid vstupuje do Národního shromáždění,“ říká pevně. Po období, kdy ve Sněmovně vládla jako jediná opozice pouze její neteř Marion Maréchalová-Le Penová s kolegou Gilbertem Collardem, který byl znovuzvolen, je tohle nástup ve velkém stylu. Mají také nejmladšího poslance: Ludovica Pajota, jenž zvítězil v 10. okrsku Pas-de-Calais, ve věku pouhých 23 let.

Všichni to takhle vidí. Tolik diabolizovaná strana nakonec dostala více než kdo čekal. Strašák do zelí se náhle ukazuje jako legitimní politická síla. Jak dlouho to mohou takto vydržet? Nemají zatím klub, ale není jich málo.

Je středa 21. června a všichni komentují obměnu ve vládě, z níž odešli čtyři ministři, z nichž tři z demokratického hnutí (MoDem). Co to znamená? Všechno a nic. Macronovo hnutí si je tak jisté svou hegemonií, že odchod Françoise Bayroua, Marielle de Sarnezové a Sylvie Goulardové (společně s bývalým socialistou a Macronovou pravou rukou, ovšem, Richardem Ferrandem), zaniklo téměř v tomhle parlamentním hluku. Ferrand bude recyklován na šéfa parlamentního klubu? Je to jisté... Nebyl přece vážně obviněn, zatímco Bayrou ztrácí ministerstvo spravedlnosti, aniž by byl obviněn... kdo potřebuje Bayroua, kdo potřebuje Ferranda?

Inu, vládne tu Macronie, celá země, celá Francie, se oddala náladě vlády mladého prezidenta, který rozhoduje vše. Jeho klub zatím dělá, co si prezident Macron přeje.

Mélenchon bojuje proti novému pracovnímu zákonu

Národní fronta ale není jedinou opoziční silou, je tu také Jean-Luc Mélenchon, který se zdviženou pěstí říká: „Naše rodina... historicky a kulturně přijímá tento okamžik jako republikánské náboženství... s obrovskou radostí a úctou.“ Jeho šestnáct mušketýrů slibuje, že zabrání nástupuje Macronova zákona, o němž již při volbách Mélenchon mluvil jako o „sociálním převratu“. „Uděláme všechno proto, aby nový pracovní zákon neprošel, totální a absolutním nasazením v boji,“ připomíná poslanec, který se stává zároveň šéfem klubu Nepoddajné Francie.

Mezi novými poslanci je také François Ruffin, který odpálil celé to nekonečné hnutí, jež neslo jméno Nuits debout (Noci vzhůru), pro které mnoho lidí po nocích diskutovalo o povaze demokracie. Tvrdil, že chce dostávat plat pouze na úrovni toho nejnižšího, co je možné ve Francii získat. Ale to se nedaří, musí se podrobit, i když je z Nepoddajné Francie. Otázkou ovšem zůstává, zda toto gesto odpovídá tomu, co se po něm chce. Z mnoha zdrojů plyne, že Ruffin, režisér slavného filmu Merci, patron! a jeden z těch, kteří stáli na náměstí několik měsíc (během nocí, ale i dní), má nakonec více zdrojů příjmů...

To jiní, kteří vstupují podobně jako on, poprvé do Bourbonského paláce, podléhají jiným představám o tom, jak by měl jejich mandát fungovat. Patrně se jedná o pouhé dojmy, jež brzy nahradí jiné pojmy - a jiná realita.

Socialisté, podobně jako komunisté, se zdají být na okraji. Zatímco socialisté získali svůj vlastní klub, komunisté, kteří jeli v jedné linii s Mélenchonem, stále doufají, že se jim podaří klub získat. Komunisté mají 10 poslanců, zbývá jim pouhých pět poslanců, aby utvořili klub. To socialisté to mají jisté, pouze jejich hlas se zdá být akusticky méně významný – měli přece všechno kdysi: parlament, senát i regiony (i prezidenta). Mají 31 poslanců. Je to hodně?

Mění se lidé, mění se věk, mění se pohlaví

Mnoho z nových poslanců, zejména z absolutní většiny Republiky na pochodu (LREM), neskrývá své překvapení, co se jim to přihodilo. Jejich první víkend byl v duchu přípravy na to, co se odehraje v následujících pěti letech. Vyfasovali aktovku, dokumenty – a naběhli na první naplánovaný trénink.

Absolutní většina 630 poslanců Macronova hnutí vypadá, že ví, co mají dělat. Vědí, komu za svou volbu vděčí. Tomu odpovídá i volba nového šéfa parlamentního klubu Richarda Ferranda, bývalého ministra územní celistvosti a zakladatele hnutí Na pochodu! (a bývalého socialisty), který navzdory skandálům s nemovitostmi, nemusí toto téma příliš řešit. Noví poslanci zvedli nejen věk, ale paritu mezi muži a ženami.

Počty vypadají následovně: z původních 155 žen z roku 2012, zaujímají nyní ženy 227 poslaneckých mandátů, což činí 39, 3 % oproti 26, 8 %. Nejvyšší podíl 47 % zaujímá Macronovo hnutí. Modem má 46 %, Nepoddajná Francie 41 %. Dále už je to stále méně a méně. Průměrný věk v minulém shromáždění byl 54 let 6 měsíců. Nyní tvoří 48 let 8 měsíců – primát nejmladšího průměru drží Mélenchonovo hnutí: 43 let a 4 měsíce.

Rozpad Republikánů (LR) je patrně nejvzácnějším okamžikem. Ti, kteří si ještě mezi dvěma koly prezidentských voleb přáli, aby se jim podařilo vyrazit z Macrona tzv. cohabitation (souvládí mezi pravicí a levicí z časů minulých), jsou odsouzeni rozdělit se do dvou klubů: jedni budou tzv. makrokompatibilní. Zrada? Ne, ne zcela. Premiér Édouard Philippe, vzešlý z republikánů, afiliací ovšem u Alaina Juppého, ví, že politika se nedělá jednosměrně. Být republikán pro něho zkrátka neznamenalo, že nemůže být premiérem u prezidenta, který byl kdysi socialistou.

Speciálním poslancem, který přežil nejtěžší období obratu mezi socialismem bývalého prezidenta Francoise Hollanda a nástupem Macrona, totiž bývalý premiér Manuel Valls, zatím jako nezávislý, jistě bude tím poslaneckým kamenem, který bude připomínat, co se vlastně stalo. Zůstane přeživším z éry, která skončila, nebo nakonec i varovným znamením na cestě? Před Macroniií začíná pět let let, ještě nic není jasné, ještě nic se vlastně nestalo.

Žádné komentáře:

Okomentovat