Evropská unie si dlouho myslela, že se pohybuje v jakémsi geopolitickém ráji. Nyní se ocitá ve světě, kde jsou i nepřátelé. Je ale Evropa schopna vypořádat se s velkými problémy naší doby? Návrat k národnímu státu není možný, tvrdí v rozhovoru pro švýcarský list Neue Zürcher Zeitung americký historik Timothy Snyder.
Italský ministr vnitra Matteo Salvini nedávno ohlásil na krátké návštěvě ve Varšavě počátek „evropského jara“ , připomíná novinář Markus Ziener, „a oznámil zároveň konec německo-francouzské nadvlády“. „Měli bychom se bát hrozby populistických sil v rámci Evropské unie?“ ptá se. „Vidím to jinak,“ tvrdí americký historik, „obávat by se měli Italové a Poláci.“
Důvod je prostý, míní, protože: „Itálie a Polsko nemohou převzít Evropskou unii“. A co to znamená? „Co je však možné,“ pokračuje Snyder, že „směřujeme k nějaké dvou-třídní-společnosti“. Na jedné straně bude Itálie a Polsko, přičemž obě země náleží „do druhé skupiny“. „Kdybych byl voličem v Itálii nebo v Polsku, budu se bát, že moji politici oslavují devalvaci svého vlastního postavení - a to přesně dělají.“
Za prvé: Evropská unie se dlouhou dobu pohybovala v jakémsi geopolitickém ráji. Nyní se ocitá ve světě, kde jsou i nepřátelé. To je nové. Konstantou vždy bylo, že na jejich hranicích neexistuje velká mocnost, kterou by EU chtěla vytěsnit... Ale následovala drastická geopolitická změna.
Myslíte tím připojení Krymu a ruský zásahu v Donbassu…
Ano, od té doby ruská zahraniční politika klasifikovala Evropskou unii jako svého nepřítele, nepřítele. Střed Evropy má nyní svého protihráče. A za druhé: je tu populismus. Aby EU mohla čelit této výzvě, musí vytvořit pro budoucnost nějaký jazyk. Je ironií, že EU je jediná politická entita na světě, která je k řešení problémů 21. století dostatečně vybavená. Současně však není schopna tyto kvality artikulovat…
...a nyní musí čelit renesanci národního státu.
Populisté vyhrávají tím, že mluví o národní minulosti, která přitom nikdy neexistovala. Polsko, Maďarsko a jakýkoli jiný evropský stát mohou získat jen ve 21. století, pokud se s ostatními spojí, aby vytvořili větší entitu. Teprve pak je možné vypořádat se s nastávajícím problémy.
Říkáte ve své nedávné knize nazvané „Cesta do nesvobody“, že národní stát, na který se populisté odvolávají znovu a znovu, neexistoval.
Evropané většinou žijí s mýtem, dokonce i s dvojitým mýtem. Jeden mýtus říká: „Kdysi jsme byli národními státy. Druhým mýtem je to, že národní státy se z minulosti vzalyponaučení, a proto spolu začaly spolupracovat. Ale to nebylo přesně to, co se doopravdu stalo, vysvětluje historik Snyder.
A co se podle něho stalo? „Řada evropských impérií, které se rozpadly v průběhu 20. století - ať už se jednalo o územní nebo námořní říší, o nacistickou „Třetí říši“ či Sovětský svaz. A to, co z těchto říší zbylo, se dostalo nejprve do obchodních zón a pak do evropských politických institucí,“ vysvětluje.
V jistém slova smyslu ano. Je důležité, abychom si pamatovali tyto historické původy. Protože pokud to neuděláme, pak si myslíme, že se můžeme vrátit do národního státu. Ale nemůžeme se vrátit k něčemu, co se nestalo. Vezměte si Velkou Británii jako příklad: v moderní době nikdy neexistoval národní stát. Byla tam jen Říše - a projekt integrace v Evropě. V případě Polska a Maďarska existoval národní stát, ale tento národní stát existoval jen velmi krátkou dobu - a zdá se, že tento okamžik nebyl mimochodem právě povzbudivý.
„Návrat Evropanů do minulosti“ je podle Snydera „snadným komfortním trikem“, protože vystoupení a zrušení Evropské unie přináší pouze „nejistou budoucnost“.
Švýcarský novinář se historika ptá, zda nebylo důvodem ke vzniku EU také poučení z válečných traumat. Mnoho oponentů kritizuje tento výklad jako účelový. Podle Snydera tato výhrada platí: „Můžete vážně vysvětlit vstup Portugalska nebo Španělska do EU druhou světovou válkou? Oba státy byly ve válce neutrální. Můžete vysvětlit vstup Británie v roce 1973, jednu generaci po druhé světové válce?“ Oba se shodují, že platí v zásadě pro případ Německa Francie.
„Ano. Zároveň však toto sblížení, jež mezi Německem a Francií bylo stejně důležité, pro historii EU taktéž nesmírně nadhodnocené,“ poznamenává. „Existuje ale také další důvod,který je velmi dobrým příběhem. Umožňuje Němcům a Francouzům říci: Zjistili jsme, že válka je špatná věc.“
Co se ale ve skutečnosti stalo? „Němci ztratili na východě koloniální válku a Francie po válce již nemohla být říší. Důvodem francouzsko- německého sbližování má tedy méně souvislostí s válkou, ale více s tím, že si zde dvě největší kontinentální mocnosti uvědomily, že budování říší už nebude možné,“ dodává Snyder.
Vy tedy vidíte pouze alternativu v integraci nebo říši?
Ano. Ale není mnoho Evropanů, kteří by říkali, že říše jsou dobrá věc. Státy v Evropě vždy vzkvétaly, když byly propojeny s většími politickými konstrukty, jako je EU. Abychom se vyhnuli impériu, v němž bude bráněno jiným státům, je EU z důvodu své velikosti správným nástrojem. Je schopna vypořádat se s velkými problémy naší doby. Uvedu zde pouze příklady: digitální lidská práva, změna klimatu, monopoly nebo daňové úniky.
Historik Snyder považuje EU jako „nejvhodnější formu“ pro „dnešní výzvy“. Co ale říká tomu, když premiér Viktor Orbán srovná „přesně tuto EU“ se Sovětským svazem? „Samozřejmě si myslím: to je absurdní,“ říká Snyder. Ale k tomu, aby to, co říká Orbán byla, si protiřečí samotná možnost to říct. „Představte si, že maďarský komunista by řekl: Sovětský svaz je srovnatelný s EU. To by bylo nemyslitelné. Ale protože pan Orban je svobodným člověkem ve svobodné Evropě, může vyjádřit jakoukoli absurditu - aniž by se musel bát následků.“
„Maďarsko,“ zdůrazňuje americký historik, „vstoupilo do EU na základě svrchovaného rozhodnutí vlastní země a může také znovu svrchovaně EU opustit.“ Podle něj jsou takové výroky nezodpovědné. „Je přece nezodpovědné říct, že EU je Sovětský svaz – a pak stejně zůstat v EU.“
Pokud jedete dnes přes Polsko, ptá se Markus Ziener, vidíte doslova všude plakáty modré a žluté se sdělením,, že „tento a tento“ projekt financovala EU. „Zároveň se však obrovsképopularitě těší pravicové populistické strany, jako je polská strana PiS nebo maďarský Fidesz. Využívají výhod EU a volí strany, které podporují strategii proti EU,“ konstatuje novinář.
„Ano, máte pravdu. Zároveň je to zcela normální situace. Silnice, mosty, vlakové nádraží - ty jsou postaveny v Polsku, kde si lidé zvolí PiS. Ale to také znamená, že lidé nekonají racionálně a jsou zároveň automaticky pro EU,“ souhlasí. Ale USA pracují stejným způsobem, podotýká, USA hlasují proti zemědělcům, kteří těží z podpory ze strany státu a hlasují proti těm, kteří na prvním místě dělají co je nejlépe možné. To nevidím jako překvapení. Neočekávám ani tuto racionalitu. Kdyby bylo tak snadné kombinovat ekonomické argumenty a politické chování, bylo by to na tomto světě snadnější.“
Vždycky mluvíme o východním rozšíření EU. Ve skutečnosti však EU na počátku devadesátých let prakticky neměla žádný zájem o přijetí východoevropských států. To bylo také patrné v dohodách o přidružení, které původně EU uzavřela s těmito státy. Dohody automaticky nevedly k pozdějšímu členství.
Východní Evropané však prosazovali vstup EU…
...protože existovala generace východoevropských vůdců, kteří si dobře pamatovali komunismus a dobře a věděli, co to znamenalo meziválečné období. Věděli, že budou mít jen šanci, pokud budou patřit do Evropy. Ale teď tu máme na jinou generaci. Generace, která je dnes již v EU, a těží z toho, že nemůže být z EU snadno vyhozena.
EU by se však mohla rozpadnout na tvrdé jádro Evropě a státy kolem této Evropy.
To je docela možné, ale to není žádoucí. - Snyder se domnívá, že EU má půvab pouze tehdy, když je spojená s Německem. Ta zároveň umožňuje být silným a úspěšným státem, který je přijatelný pro jiné evropské země. „V jakékoliv myslitelné reorganizaci Evropské unie by mělo Německo ještě větší moc ve vztahu k ostatním evropským zemím. Celkově by pro Evropu jako celek byla menší sílou, ale získalo by tím větší moc i samotné Německo,“ poznamenává varovně Snyder.
Což by pro Německo nebylo lepší…
Ne, protože jakmile by se EU rozvinula do dvou-třídní Unie jakéhokoliv druhu, bude to pro všechny méně vyhovující. Stejně tak pro Němce.
„EU dnes zjevně ztrácí své odvolání,“ míní. „Stejně jako na Ukrajině. V současné době si dokážeme představit, že se nakonec tato země na dohled očí stane členem EU. Ale pokud bude EU rozdělena do dvou tříd, pak se Ukrajina už nebude dívat do Evropy.“
***
Timothy Snyder (*1969) je americký historik a profesor na Yale University, specializující se na východní Evropu a výzkum holocaustu. V roce 2010 vydal knihu Krvavé země: Evropa mezi Hitlerem a Stalinen (Bloodlands: Europe Between Hitler and Stalin, č. 2013), vyprávění o národních socialistických a stalinských vyhlazovacích politikách. Jeho nejnovější knihou je Cesta k nesvobodě: Rusko, Evropa, Amerika (The Road to Unfreedom: Russia, Europe, America, 2018) dosud česky nevyšla.
Italský ministr vnitra Matteo Salvini nedávno ohlásil na krátké návštěvě ve Varšavě počátek „evropského jara“ , připomíná novinář Markus Ziener, „a oznámil zároveň konec německo-francouzské nadvlády“. „Měli bychom se bát hrozby populistických sil v rámci Evropské unie?“ ptá se. „Vidím to jinak,“ tvrdí americký historik, „obávat by se měli Italové a Poláci.“
Konec geopolitického ráje. Jsou tu i nepřátelé
V současné době existuje mnoho populistických vlád ve východní Evropě, a to nejen v Polsku nebo v Maďarsku, ale také v Rumunsku, Bulharsku nebo na Slovensku. Existuje nebezpečí, že se EU rozpadne ze dvou stran: britský brexit na Západě a neschopný populismus na východě? Jak dlouho se může udržet její střed?Za prvé: Evropská unie se dlouhou dobu pohybovala v jakémsi geopolitickém ráji. Nyní se ocitá ve světě, kde jsou i nepřátelé. To je nové. Konstantou vždy bylo, že na jejich hranicích neexistuje velká mocnost, kterou by EU chtěla vytěsnit... Ale následovala drastická geopolitická změna.
Myslíte tím připojení Krymu a ruský zásahu v Donbassu…
...a nyní musí čelit renesanci národního státu.
Populisté vyhrávají tím, že mluví o národní minulosti, která přitom nikdy neexistovala. Polsko, Maďarsko a jakýkoli jiný evropský stát mohou získat jen ve 21. století, pokud se s ostatními spojí, aby vytvořili větší entitu. Teprve pak je možné vypořádat se s nastávajícím problémy.
Říkáte ve své nedávné knize nazvané „Cesta do nesvobody“, že národní stát, na který se populisté odvolávají znovu a znovu, neexistoval.
Evropané většinou žijí s mýtem, dokonce i s dvojitým mýtem. Jeden mýtus říká: „Kdysi jsme byli národními státy. Druhým mýtem je to, že národní státy se z minulosti vzalyponaučení, a proto spolu začaly spolupracovat. Ale to nebylo přesně to, co se doopravdu stalo, vysvětluje historik Snyder.
Může Evropa nahradit nějaké Impérium? Ano, národní státy ne
Evropa jako náhrada za Impérium?V jistém slova smyslu ano. Je důležité, abychom si pamatovali tyto historické původy. Protože pokud to neuděláme, pak si myslíme, že se můžeme vrátit do národního státu. Ale nemůžeme se vrátit k něčemu, co se nestalo. Vezměte si Velkou Británii jako příklad: v moderní době nikdy neexistoval národní stát. Byla tam jen Říše - a projekt integrace v Evropě. V případě Polska a Maďarska existoval národní stát, ale tento národní stát existoval jen velmi krátkou dobu - a zdá se, že tento okamžik nebyl mimochodem právě povzbudivý.
„Návrat Evropanů do minulosti“ je podle Snydera „snadným komfortním trikem“, protože vystoupení a zrušení Evropské unie přináší pouze „nejistou budoucnost“.
Švýcarský novinář se historika ptá, zda nebylo důvodem ke vzniku EU také poučení z válečných traumat. Mnoho oponentů kritizuje tento výklad jako účelový. Podle Snydera tato výhrada platí: „Můžete vážně vysvětlit vstup Portugalska nebo Španělska do EU druhou světovou válkou? Oba státy byly ve válce neutrální. Můžete vysvětlit vstup Británie v roce 1973, jednu generaci po druhé světové válce?“ Oba se shodují, že platí v zásadě pro případ Německa Francie.
„Ano. Zároveň však toto sblížení, jež mezi Německem a Francií bylo stejně důležité, pro historii EU taktéž nesmírně nadhodnocené,“ poznamenává. „Existuje ale také další důvod,který je velmi dobrým příběhem. Umožňuje Němcům a Francouzům říci: Zjistili jsme, že válka je špatná věc.“
Vy tedy vidíte pouze alternativu v integraci nebo říši?
Ano. Ale není mnoho Evropanů, kteří by říkali, že říše jsou dobrá věc. Státy v Evropě vždy vzkvétaly, když byly propojeny s většími politickými konstrukty, jako je EU. Abychom se vyhnuli impériu, v němž bude bráněno jiným státům, je EU z důvodu své velikosti správným nástrojem. Je schopna vypořádat se s velkými problémy naší doby. Uvedu zde pouze příklady: digitální lidská práva, změna klimatu, monopoly nebo daňové úniky.
Historik Snyder považuje EU jako „nejvhodnější formu“ pro „dnešní výzvy“. Co ale říká tomu, když premiér Viktor Orbán srovná „přesně tuto EU“ se Sovětským svazem? „Samozřejmě si myslím: to je absurdní,“ říká Snyder. Ale k tomu, aby to, co říká Orbán byla, si protiřečí samotná možnost to říct. „Představte si, že maďarský komunista by řekl: Sovětský svaz je srovnatelný s EU. To by bylo nemyslitelné. Ale protože pan Orban je svobodným člověkem ve svobodné Evropě, může vyjádřit jakoukoli absurditu - aniž by se musel bát následků.“
Pokud jedete dnes přes Polsko, ptá se Markus Ziener, vidíte doslova všude plakáty modré a žluté se sdělením,, že „tento a tento“ projekt financovala EU. „Zároveň se však obrovsképopularitě těší pravicové populistické strany, jako je polská strana PiS nebo maďarský Fidesz. Využívají výhod EU a volí strany, které podporují strategii proti EU,“ konstatuje novinář.
„Ano, máte pravdu. Zároveň je to zcela normální situace. Silnice, mosty, vlakové nádraží - ty jsou postaveny v Polsku, kde si lidé zvolí PiS. Ale to také znamená, že lidé nekonají racionálně a jsou zároveň automaticky pro EU,“ souhlasí. Ale USA pracují stejným způsobem, podotýká, USA hlasují proti zemědělcům, kteří těží z podpory ze strany státu a hlasují proti těm, kteří na prvním místě dělají co je nejlépe možné. To nevidím jako překvapení. Neočekávám ani tuto racionalitu. Kdyby bylo tak snadné kombinovat ekonomické argumenty a politické chování, bylo by to na tomto světě snadnější.“
Evropská unie se rozpadá. Ztrácí své odhodlání
Má roztržka uvnitř EU něco společného s tím, že se EU rozrůstala příliš rychle?Vždycky mluvíme o východním rozšíření EU. Ve skutečnosti však EU na počátku devadesátých let prakticky neměla žádný zájem o přijetí východoevropských států. To bylo také patrné v dohodách o přidružení, které původně EU uzavřela s těmito státy. Dohody automaticky nevedly k pozdějšímu členství.
Východní Evropané však prosazovali vstup EU…
...protože existovala generace východoevropských vůdců, kteří si dobře pamatovali komunismus a dobře a věděli, co to znamenalo meziválečné období. Věděli, že budou mít jen šanci, pokud budou patřit do Evropy. Ale teď tu máme na jinou generaci. Generace, která je dnes již v EU, a těží z toho, že nemůže být z EU snadno vyhozena.
EU by se však mohla rozpadnout na tvrdé jádro Evropě a státy kolem této Evropy.
To je docela možné, ale to není žádoucí. - Snyder se domnívá, že EU má půvab pouze tehdy, když je spojená s Německem. Ta zároveň umožňuje být silným a úspěšným státem, který je přijatelný pro jiné evropské země. „V jakékoliv myslitelné reorganizaci Evropské unie by mělo Německo ještě větší moc ve vztahu k ostatním evropským zemím. Celkově by pro Evropu jako celek byla menší sílou, ale získalo by tím větší moc i samotné Německo,“ poznamenává varovně Snyder.
Což by pro Německo nebylo lepší…
Ne, protože jakmile by se EU rozvinula do dvou-třídní Unie jakéhokoliv druhu, bude to pro všechny méně vyhovující. Stejně tak pro Němce.
„EU dnes zjevně ztrácí své odvolání,“ míní. „Stejně jako na Ukrajině. V současné době si dokážeme představit, že se nakonec tato země na dohled očí stane členem EU. Ale pokud bude EU rozdělena do dvou tříd, pak se Ukrajina už nebude dívat do Evropy.“
***
Timothy Snyder (*1969) je americký historik a profesor na Yale University, specializující se na východní Evropu a výzkum holocaustu. V roce 2010 vydal knihu Krvavé země: Evropa mezi Hitlerem a Stalinen (Bloodlands: Europe Between Hitler and Stalin, č. 2013), vyprávění o národních socialistických a stalinských vyhlazovacích politikách. Jeho nejnovější knihou je Cesta k nesvobodě: Rusko, Evropa, Amerika (The Road to Unfreedom: Russia, Europe, America, 2018) dosud česky nevyšla.
Žádné komentáře:
Okomentovat