Kancléřka Angela Merkelov a Emmanuel Macron dnes podepisují novou smlouvu, jejímž cílem je posílit francouzsko-německé vztahy a vydat signál k další podpoře konstrukce Evropské unie (EU). A to ve chvíli, kde se zdá být oslabena nástupem nacionalistů, píše agentura AFP.
Text, podepsaný ráno v německých Cáchách, pouhé čtyři měsíce před evropskými volbami, vyvolává kontroverze ve Francii, kde extrémní strany na pravici, stejně jako na levici v ní vidí ztrátu národní suverenity a přiřazení k Berlínu. Německá opozice volá, že Francouzi jen chtějí peníze.
Francouzsko-německé „oživení soklu“
Smlouva o „spolupráci a francouzsko-německé integraci“ by mělo „zkompletovat“ Élysejskou smlouvu z roku 1963, kterou podepsal generál Charles de Gaulle a kancléř Konrad Adenauer, jež utvořila po válce základy pro francouzsko-německé usmíření. Podepsaná smlouva předpokládá konvergence v oblasti ekonomické politiky, zahraniční a obranné politiky obou zemí, spolupráci v příhraničních regionech, stejně jako „společné parlamentní shromáždění“, jež bude složeno ze 100 francouzských a německých poslanců.
„Je to důležitý okamžik, abychom ukázali, že francouzsko-německý svazek je soklem, který je možno oživit (…) ve službě posílení evropského projektu,“ stojí v prohlášení Élysejského paláce. „Nikdy jsme nezašli tak daleko zejména v otázce společné obrany,“ uvádí se v prohlášení, ačkoliv jde o výsledek obtížného kompromisu, píše AFP, o tématu, které vyvolává mezi oběma tradiční rozdílné chápání.
Paříž si zejména přeje větší zapojení Německa do vojenské oblasti, zatímco Berlín dbá více na svou poválečnou pacifistickou tradici. Obě země se střetli loňského roku k tématu vývozu zbraní do Saúdské Arábie. Ve smlouvě je i „klauzule vzájemné obrany“ v případě agrese, podle modelu, jenž je součástí smlouvy vojenské aliance NATO. Týká se to rovněž pomoci v případě teroristických útoků nebo společných vojenských programů, jakými mohou být projekty bojových letadel či tanků.
„Německo a Francie hodlají pokračovat společně v Evropě,“ řekla významně kancléřka Merkelová. Oba státníci vystoupili s projevy v prestižním korunovačním sála radnice v Cáchách, ve městě, kde císař Karel Veliký (747-814) založil svůj dvůr. Součástí programu prezidenta Macrona je také „občanská rozprava“ se studenty obou zemí.
Noviny obou zemí se většinou k nové smlouvě stavějí kriticky. Německý ekonomický list Handelsblatt, který cituje AFP, píše dnes ráno o textu smlouvy jako o „skromném a bez síly“. Oproti tomu francouzská politoložka Claire Demesmayová z výzkumné Německé společnosti pro zahraniční politiku (DGAP), citovaná rovněž AFP, považuje potvrzení spolupráce mezi Německem a Francií uprostřed „existenční krize evropské integrace“, ve chvíli, kdy brexit a nástup „nacionalistických sil v evropských volbách“ ovládly veřejnou scénu, za výraznou „symbolickou hodnotu“.
Ústup z národní suverenity? Ostrá kritika zprava i zleva
Marine Le Penová, předsedkyně radikálně-populistického Národního sdružení, se domnívá, že symbolika je dalším „malým úderem“ prezidenta Macrona, jenž usiluje o to, aby se „rozložila síla naší země“. Obvinila prezidenta, že chce, aby měly obě země - Francie a Německo - společné jedno křeslo v Radě bezpečnosti Organizace spojených národů (RB OSN), což nebylo součástí předchozí Élysejské smlouvy.
Kancelář prezidenta toto nařčení odmítla s tím, že usiluje o to, aby Německo získalo své vlastní křeslo. Podobně odmítlo i spekulace, že Alsasko a Lotrinsko bude podřízeno Německu ve správních věcech. Élysejský palác k tomu připravil na svých stránkách speciální materiál, kde ve čtyřech bodech vyvrací různé dohady, mezi nimiž je i úvaha, že se budou muset děti v Alsasku povinně učit německy. „NE, Alsasané nebudou mít povinnost mluvit německy,“ píše dokument.
Také Jean-Luc Mélenchon, předseda radikálně levicového hnutí Nepoddajné Francie, napadl smlouvu z pozice, že „ustupuje z naší suverenity“ a vyjádřil znepokojení, že je v ní zakotveno „méně veřejných služeb a veřejných investicí“; vidí v ní oproti tomu stálé „snižování platů a hon na nezaměstnané“. „Přilepit se k Německu za každých okolností, to dělá Emmanuel Macron od začátku svého pětiletí,“ tvrdí Mélenchon.
V Německu je to zejména populistická Alternativa pro Německo (AfD), jež proti nové smlouvě protestuje. Alexander Gauland obvinil již v pondělí Paříž a Berlín z toho, že chtějí utvořit nějaké nové „super EU“ uvnitř Evropské unie. „Žádáme každého, aby se zabýval vlastní zemí. Nechceme, aby Macron tahal peníze z Němců,“ zahřímal včera.
Analytik Desuin: Symbolika převládá nad strategií
O rozdílech mezi předchozí z roku 1963 a tou nynější smlouvou napsal poučeně Hadrien Desuin, francouzský historik a specialista na obranné mezinárodní otázky, v konzervativním listu Le Figaro. Novou smlouvu vidí velmi kriticky. Domnívá se, že smlouva je mnohem více „symbolická, než strategická“, neboť ponechává „evropskou obranu pod dohledem NATO, tedy Spojených států amerických. Když v roce 1963, kdy USA odmítly utvořit západní direktorát NATO s Francií a Spojených královstvím, generál de Gaulle usiloval o to, aby se Německo odpojilo od NATO a celkově z amerického vlivu.
Nepodařilo se, ale snaha tu byla. K tomu měla přispět i úsilí Francie dát vzniku „novému vojenskému statutu“, jehož konkrétním důkazem byla nukleární bomba, jež měla ukončit přetrvávající závislost na Americe a vystoupení Francie z vojenských složek o tři roky později. „Jak každý ví, Konrad Adenauer přistoupil na to, že se smlouva podepsala (v roce 1963) v Élysejích, ale parlament SRN tuto alianci neutralizoval tím, že smlouva nemůže nahradit NATO,“ píše Dusein.
„Bundestag doplnil preambuli, jež zaručovala věrnost skutečnému vítězi a mentorovi: Washingtonu. Cáchy je jistě hlavní město Karla Velikého, ale také prvním městem, dobytým americkou armádou v roce 1944. Němci na to nezapomněli,“ upřesňuje analytik historickou a mocenskou perspektivu. „V nové smlouvě, kde symbolika převládá nad strategií, věrnost NATO je tentokrát přímo zapsána v textu. Nepotřebuje preambuli a další snahu, aby tím ustavila evropskou obranu, neboť tyto snahy jsou nadbytečné: velmi hypotetická evropská armáda bude vždy vedena americkým generálem z jeho čtvrti Mons v Belgii. Bundestag může smlouvu podepsat se zavřenýma očima,“ tvrdí.
Oznámené novinky této smlouvy jsou podle Desuina již dávno fungující součást předchozích dohod: podpora bilingvismu, euroregióny, vojenská a průmyslová spolupráce, podpora Německa získat křeslo v Radě bezpečnosti OSN… „Jedinou novinkou je shromáždění a francouzsko-německá rada obrany. Jde o nástroje, jež nejsou nezajímavé, ale velmi formální. Články smlouvy předpokládají více politické a kulturní integrace z obou stran hranic, zakrývají ale bolestně banalitu smlouvy, která chtěla být na počátku prvním patrem velké federální světlice, nastíněné prezidentem při jeho projevu na Sorbonně v září roku 2017,“ doplňuje kriticky.
Tím „druhým patrem“ měl být „ústavodárný evropský sbor“, o něm Macron mluvil v souvislosti z květnem letošního roku. „Více než padesát let Německo hraje roli budoucí nevěsty francouzsko-německého svazky, teoreticky motor Evropské unie. Ale Berlín nechává francouzské vzdechy bez povšimnutí, a nechává ji počítat lístky na květince, jež zbývají do stále oddalovaného termínu sňatku.
Sjednocení a konec studené války v roce 1990 daly Berlínu první ekonomickou roli na kontinentě. Co se týče války, nechce o ní slyšet, pouze s výjimkou, kdy prodává vojenský materiál. Jeho americký poručník nechce francouzský sňatek. A německý slib se zastavuje před strachem z nerovnoprávného svazku,“ míní.
„Francouzsko-německé usmíření“ - viděno z Německa - je podle historika mezinárodních vztahů „jednoduše vzpomínkovým rituálem“, který ve skutečně nevede k ničemu jinému, než k „odpuštění za dvě poslední světové války“. „To je důvodem, proč Berlín pokračuje v přátelských gestech s Paříží, která stále sní o velikosti. Ale přejít z přátelství k lásce, to je riskantní. Zatímco se tlachá mezi sousedy, peníze zůstávají ve Frankfurtu a vojenské velení zůstává ve Washingtonu. S věrným přítelem z Paříže si rádi připomeneme legendu o Karlu Velikém, abychom díky historii zapomněli, že je to stále Donald Trump, který třímá otěže,“ shrnuje historik Desuin.
„Je to důležitý okamžik, abychom ukázali, že francouzsko-německý svazek je soklem, který je možno oživit (…) ve službě posílení evropského projektu,“ stojí v prohlášení Élysejského paláce. „Nikdy jsme nezašli tak daleko zejména v otázce společné obrany,“ uvádí se v prohlášení, ačkoliv jde o výsledek obtížného kompromisu, píše AFP, o tématu, které vyvolává mezi oběma tradiční rozdílné chápání.
„Německo a Francie hodlají pokračovat společně v Evropě,“ řekla významně kancléřka Merkelová. Oba státníci vystoupili s projevy v prestižním korunovačním sála radnice v Cáchách, ve městě, kde císař Karel Veliký (747-814) založil svůj dvůr. Součástí programu prezidenta Macrona je také „občanská rozprava“ se studenty obou zemí.
Noviny obou zemí se většinou k nové smlouvě stavějí kriticky. Německý ekonomický list Handelsblatt, který cituje AFP, píše dnes ráno o textu smlouvy jako o „skromném a bez síly“. Oproti tomu francouzská politoložka Claire Demesmayová z výzkumné Německé společnosti pro zahraniční politiku (DGAP), citovaná rovněž AFP, považuje potvrzení spolupráce mezi Německem a Francií uprostřed „existenční krize evropské integrace“, ve chvíli, kdy brexit a nástup „nacionalistických sil v evropských volbách“ ovládly veřejnou scénu, za výraznou „symbolickou hodnotu“.
Ústup z národní suverenity? Ostrá kritika zprava i zleva
Marine Le Penová, předsedkyně radikálně-populistického Národního sdružení, se domnívá, že symbolika je dalším „malým úderem“ prezidenta Macrona, jenž usiluje o to, aby se „rozložila síla naší země“. Obvinila prezidenta, že chce, aby měly obě země - Francie a Německo - společné jedno křeslo v Radě bezpečnosti Organizace spojených národů (RB OSN), což nebylo součástí předchozí Élysejské smlouvy.
Kancelář prezidenta toto nařčení odmítla s tím, že usiluje o to, aby Německo získalo své vlastní křeslo. Podobně odmítlo i spekulace, že Alsasko a Lotrinsko bude podřízeno Německu ve správních věcech. Élysejský palác k tomu připravil na svých stránkách speciální materiál, kde ve čtyřech bodech vyvrací různé dohady, mezi nimiž je i úvaha, že se budou muset děti v Alsasku povinně učit německy. „NE, Alsasané nebudou mít povinnost mluvit německy,“ píše dokument.
Také Jean-Luc Mélenchon, předseda radikálně levicového hnutí Nepoddajné Francie, napadl smlouvu z pozice, že „ustupuje z naší suverenity“ a vyjádřil znepokojení, že je v ní zakotveno „méně veřejných služeb a veřejných investicí“; vidí v ní oproti tomu stálé „snižování platů a hon na nezaměstnané“. „Přilepit se k Německu za každých okolností, to dělá Emmanuel Macron od začátku svého pětiletí,“ tvrdí Mélenchon.
V Německu je to zejména populistická Alternativa pro Německo (AfD), jež proti nové smlouvě protestuje. Alexander Gauland obvinil již v pondělí Paříž a Berlín z toho, že chtějí utvořit nějaké nové „super EU“ uvnitř Evropské unie. „Žádáme každého, aby se zabýval vlastní zemí. Nechceme, aby Macron tahal peníze z Němců,“ zahřímal včera.
Analytik Desuin: Symbolika převládá nad strategií
O rozdílech mezi předchozí z roku 1963 a tou nynější smlouvou napsal poučeně Hadrien Desuin, francouzský historik a specialista na obranné mezinárodní otázky, v konzervativním listu Le Figaro. Novou smlouvu vidí velmi kriticky. Domnívá se, že smlouva je mnohem více „symbolická, než strategická“, neboť ponechává „evropskou obranu pod dohledem NATO, tedy Spojených států amerických. Když v roce 1963, kdy USA odmítly utvořit západní direktorát NATO s Francií a Spojených královstvím, generál de Gaulle usiloval o to, aby se Německo odpojilo od NATO a celkově z amerického vlivu.
Nepodařilo se, ale snaha tu byla. K tomu měla přispět i úsilí Francie dát vzniku „novému vojenskému statutu“, jehož konkrétním důkazem byla nukleární bomba, jež měla ukončit přetrvávající závislost na Americe a vystoupení Francie z vojenských složek o tři roky později. „Jak každý ví, Konrad Adenauer přistoupil na to, že se smlouva podepsala (v roce 1963) v Élysejích, ale parlament SRN tuto alianci neutralizoval tím, že smlouva nemůže nahradit NATO,“ píše Dusein.
„Bundestag doplnil preambuli, jež zaručovala věrnost skutečnému vítězi a mentorovi: Washingtonu. Cáchy je jistě hlavní město Karla Velikého, ale také prvním městem, dobytým americkou armádou v roce 1944. Němci na to nezapomněli,“ upřesňuje analytik historickou a mocenskou perspektivu. „V nové smlouvě, kde symbolika převládá nad strategií, věrnost NATO je tentokrát přímo zapsána v textu. Nepotřebuje preambuli a další snahu, aby tím ustavila evropskou obranu, neboť tyto snahy jsou nadbytečné: velmi hypotetická evropská armáda bude vždy vedena americkým generálem z jeho čtvrti Mons v Belgii. Bundestag může smlouvu podepsat se zavřenýma očima,“ tvrdí.
Oznámené novinky této smlouvy jsou podle Desuina již dávno fungující součást předchozích dohod: podpora bilingvismu, euroregióny, vojenská a průmyslová spolupráce, podpora Německa získat křeslo v Radě bezpečnosti OSN… „Jedinou novinkou je shromáždění a francouzsko-německá rada obrany. Jde o nástroje, jež nejsou nezajímavé, ale velmi formální. Články smlouvy předpokládají více politické a kulturní integrace z obou stran hranic, zakrývají ale bolestně banalitu smlouvy, která chtěla být na počátku prvním patrem velké federální světlice, nastíněné prezidentem při jeho projevu na Sorbonně v září roku 2017,“ doplňuje kriticky.
Tím „druhým patrem“ měl být „ústavodárný evropský sbor“, o něm Macron mluvil v souvislosti z květnem letošního roku. „Více než padesát let Německo hraje roli budoucí nevěsty francouzsko-německého svazky, teoreticky motor Evropské unie. Ale Berlín nechává francouzské vzdechy bez povšimnutí, a nechává ji počítat lístky na květince, jež zbývají do stále oddalovaného termínu sňatku.
Sjednocení a konec studené války v roce 1990 daly Berlínu první ekonomickou roli na kontinentě. Co se týče války, nechce o ní slyšet, pouze s výjimkou, kdy prodává vojenský materiál. Jeho americký poručník nechce francouzský sňatek. A německý slib se zastavuje před strachem z nerovnoprávného svazku,“ míní.
„Francouzsko-německé usmíření“ - viděno z Německa - je podle historika mezinárodních vztahů „jednoduše vzpomínkovým rituálem“, který ve skutečně nevede k ničemu jinému, než k „odpuštění za dvě poslední světové války“. „To je důvodem, proč Berlín pokračuje v přátelských gestech s Paříží, která stále sní o velikosti. Ale přejít z přátelství k lásce, to je riskantní. Zatímco se tlachá mezi sousedy, peníze zůstávají ve Frankfurtu a vojenské velení zůstává ve Washingtonu. S věrným přítelem z Paříže si rádi připomeneme legendu o Karlu Velikém, abychom díky historii zapomněli, že je to stále Donald Trump, který třímá otěže,“ shrnuje historik Desuin.
Žádné komentáře:
Okomentovat