> politika > Írán > Blízký Východ > text vyšel na EuroZprávy.cz, dne 18. ledna 2018.
Oficiálně se toho dne vydal z Teheránu pouze na výlet. Ve skutečnosti ze své země, kde vládla monarchie po 2 500 let, zoufale prchal. Íránský šáh Reza Páhlaví a císařovna Farah nastoupili 16. ledna 1979 v Teheránu do svého letadla směr Asuán v Egyptě. Před 40 lety, ani ne za tři měsíce, vyhlásil duchovní vůdce Ajatolláh Rúholláh Chomejní, který se v únoru vrátil z exilu v Paříži, islámskou republiku, píše německý liberálně-levicový list Der Tagesspiegel.
Šáhův útěk a jeho svržení znamenaly zásadní změnu na Blízkém a Středním Východě. Byl to začátek silného nepřátelství mezi Íránem a Spojenými státy americkými, které do té doby Írán podporovaly. Druhý vrchol nepřátelství dosahují vztahy mezi Teheránem a Washingtonem právě nyní. Spolupracovníci amerického prezidenta Donalda Trumpa nedávno oznámili, že se zabývají možností vojenského zásahu proti Íránu. Padne režim mulláhů?
Kam až sahá dlouhá ruka Washingtonu?
Úspěchy Šáha a jeho země jsou úzce propojeny s expanzivní americkou a britskou politikou na Blízkém východě. Dvanáct let poté, co nový král, plným jménem Muhammad Rezá Šáh Pahlaví Árjamehr, nastoupil na trůn, zorganizovala americká CIA společně s britskou rozvědkou v roce 1953 převrat proti demokraticky zvolenému íránskému premiéru Mohammedu Mossadeghovi.
Mělo to jasné dopady: Šáh se stal významným spojencem a zbrojním zákazníkem Ameriky. Americký prezident Richard Nixon kdysi o autokratickém vládci říkal: „starý přítel, progresivní hlava státu a světový státník prvního řádu". V Íránu ale mnozí mnozí začali říkat, že to je zásadně odlišné. I když Šách sám sebe viděl jako západně orientovaného reformátora, měl také spoustu nepřátel, takže jakýkoliv druh odporu a opozice byl prostřednictvím jeho notoricky známé tajné policie SAVAK brutálně potlačován.
Západ pod vedením USA nicméně Šáha podporoval, ostatně Pahlavího vláda zaručovala pro západní společnosti zásadní kontrolu nad ropným průmyslem. Šáh byl oficiálně korunován v roce 1967. Írán byl na vrcholu, zbožňovaný Západem, navíc považován za silnou protikomunistickou bariéru proti sousednímu Sovětskému svazu.
To, co se ale v Íránu postavilo proti Šáhu a jeho mocenské síle, byla jeho vlastní megalomanie. Rezá Pahlavi se nazýval „králem králů“ a podle toho svou moc také vykonával. V roce 1971 oslavil 2 500. výročí založení Perské říše se svou dekadentní stranou v ruinách starověkého města Persepolis. Účastnili se jí státníci z celého světa.
Návrat Chomejniho a Velký satan
Šáh ale ve skutečnosti neměl sám moc v rukou. Musel čelit stále více rostoucímu odporu obyvatelstva vůči jeho vládě, ale zejména vůči jeho stylu. Čím dál častěji a hlasitěji se ozývaly hlasy, které volaly po návratu vyhoštěného duchovního vůdce Ajátollaha Chomejního, Když šíitský duchovní odsoudil ze svého pařížského exilu teheránský režim jako „nelegální“, Páhlaví ze země okamžitě uprchl.
Ajátollah Chomejní přistál v Teheránu 1. února 1979. Miliony lidí poskytly ajatolláhu euforické příjetí. Revoluce triumfovala. S novým režim, islámskou republikou – režimem represivním, kontrolovaným kněžským stavem – začala nová éra,“ píše Der Tagespeigel.
Základem pro Chomejního revoluci se stala nejen islamizace, ale také silný antiamerikanismus. Nálada proti „velkému Satanovi“ byla poháněna všemi mocenskými nástroji. Jedním z důsledků této politiky bylo také přepadení a zadržování 66 občanů USA na americkém velvyslanectví v Teheránu, které trvalo od listopadu 1979 až do ledna 1981. Zfanatizování šíitští studenti, kteří obviňoval USA ze snahy znovunastolit vládu nenáviděného Šáha, pronikly na ambasádu a požadovali, aby se USA zřeklo vměšování do záležitostí země. Rok předtím již Spojené státy přerušily s Íránem diplomatické vztahy a poprvé uvalily na Írán také ekonomické sankce.
Vztahy mezi oběma zeměmi dosáhly radikální konfrontace. Washington během osmileté války mezi Íránem a Irákem v letech 1980-1988 podporoval režim Saddáma Husajna. Nebylo proto divu, že za smrtí 241 amerických vojáků v říjnu 1983 na základně v Bejrútu – po skončení libanonské války v roce 1982 – stál libanonský Hizballáh, respektive jeho tehdejší zárodky, který podporoval Teherán. Bylo to největší americká ztráta za jeden den od války ve Vietnamu.
Bitvy se vedly i na moři a ve vzduchu. V roce 1988 se podařilo íránskému režimu vážně poškodit americkou fregatu při bitvě o těžařské platformy Sassan a Sirri v Perském zálivu. Američané téhož roku sestřelili „omylem“ civilní let Iran Air 655 na trase z Teheránu do Dubaje, při němž na palubě zahynulo 274 cestujících a 16 členů posádky. Tehdejší americký prezident George Bush, navzdory zjištěným faktům, že křižník USS Vincennes sestřelil letadlo již v íránských vodách, tehdy veřejně prohlásil: „Nikdy se jménem USA neomluvím… je mi jedno, jaká jsou fakta, já nejsem člověk, co se omlouvá za USA.“
Revoluční ideologie a její výv
Americké sankce a přesvědčení, že je Írán vystaven neustále americkým útoků, buď přímým nebo ze strany Izraele, amerického spojence na Blízkém a Středním Východě, formuje zásadním způsobem povahu islámské republiky. Podle Izraele právě íránské vedení ohrožuje „sionistickou entitu“ konečným zničením.
Šíitská teokracie, obklopená sunnitskými sousedy a potenciálními rivaly, rozvinula za ta léta revoluční smysl pro misijní poslání: byli to přece Íránci, kteří svrhli monarchii a ustavili to, co nazývají „božským státem“. Revoluce je hnaní silou i zahraniční politiky islámské republiky, jež se snaží svými polovojenskými jednotkami, známými jako revoluční gardy, ovlivňovat vnitřní politiku v Íráku i Sýrii, do jejichž konfliktů se silně zapojuje a tím se snaží významnou měrou rozšířit sféru svého vlivu.
Militantní milice typu Hizballáh v Libanonu a šíitští Hutiové v Jemenu jsou přímo Teheránem podporováni zbraněmi a penězi. Íránský jaderný program a výstavba raket s rozsahem doletu několika tisíc kilometrů jsou jednou z dalších nebezpečných provokací pro oponenty, jakými jsou USA, ale i monarchie v Perském zálivu, o Izraeli už ani nemluvě.
Režim má problém - a ví to
„Írán je velkým velkým geostrategickým vítězem posledních několika let. Navzdory veškeré opozici se mullahům podařilo průběžně zvyšovat svůj politický a vojenský vliv v regionu," píše Der Tagesspiegel. Jejich ambiciózní cíl - budovat a rozšiřovat poloměr „šíitského půlměsíce" od Perského zálivu až do Středozemního moře, je v zásadě úspěšný. Autoři Christian Böhme a Thomas Seibert se domnívají, že tento kurz zahraniční politiky má ale i svou cenu.
Teheránské vedení vynaložilo ve svém důsledném úsilí desítky miliard dolarů, to jsou peníze, které chybí v ekonomice celé zemi a jejích 80 milionům obyvatel. Není divu, že nespokojenost v široké populaci znovu narůstá. Mnozí Íránci si stěžují, že vliv Íránu v zahraničí jde na jejich úkor. Před rokem v Teheránu protestující vykřikovali: „Pro Írán, ale ne pro Gazu, Sýrii nebo Libanon!"
Když k tomu přidáme i korupci a samoobslužnou mentalitu nynějších elit, v němž duchovenstvo úzce souvisí s institucemi, jež zavedly úřady a nadace, které jsou přímo financovány ze státního rozpočtu, a tím pádem z příjmů z daní, jde o velmi výbušnou směsici.
Lidé dostávají příliš málo, stěžují si v Íránu. Ceny zboží rapidně vyskočily, národní měna dramaticky ztrácí hodnotu. Zejména mladí lidé často nenacházejí práci. Pro mnohé je frustrace tak velká, že se uchýlili k narkotikům - Írán má velmi masivní problém s drogami. To vše ale není režimu skryto.
Prezident Hassan Rúhání, patřící k nynější vládnoucí klice, se s těmito problémy snaží bojovat. Koneckonců je v sázce i jeho samotná moc. Nedávno oznámil zvednutí platů o 20 procent ve veřejných službách a zvýšení státní podpory na nákup potravin. To, zda to bude stačit k uklidnění myslí obyčejných lidí, není vůbec jasné. Sankce nově uvalené americkým prezidentem Donaldem Trumpem ztěžují významnou měrou Íránu jeho postavení.
„Po zrušení jaderné dohody chce americký prezident všemi prostředky donutit islámskou republiku k pádu na kolena. Ale teď to dokonce nevypadá, že by to mohl udělat i velmi rychle," píše německý list. Reformním sílám, zdá se, dochází po odchodu Ameriky z jaderné dohody, dech. Stoupenci tvrdé linie stále více zvedají hlavy. Mulláhové brání svou moc v „božském státě" zatím víceméně úspěšně. „Již 40 let," uzavírá německý list Der Tagesspeiegel.
Návrat Chomejniho a Velký satan
Šáh ale ve skutečnosti neměl sám moc v rukou. Musel čelit stále více rostoucímu odporu obyvatelstva vůči jeho vládě, ale zejména vůči jeho stylu. Čím dál častěji a hlasitěji se ozývaly hlasy, které volaly po návratu vyhoštěného duchovního vůdce Ajátollaha Chomejního, Když šíitský duchovní odsoudil ze svého pařížského exilu teheránský režim jako „nelegální“, Páhlaví ze země okamžitě uprchl.
Ajátollah Chomejní přistál v Teheránu 1. února 1979. Miliony lidí poskytly ajatolláhu euforické příjetí. Revoluce triumfovala. S novým režim, islámskou republikou – režimem represivním, kontrolovaným kněžským stavem – začala nová éra,“ píše Der Tagespeigel.
Základem pro Chomejního revoluci se stala nejen islamizace, ale také silný antiamerikanismus. Nálada proti „velkému Satanovi“ byla poháněna všemi mocenskými nástroji. Jedním z důsledků této politiky bylo také přepadení a zadržování 66 občanů USA na americkém velvyslanectví v Teheránu, které trvalo od listopadu 1979 až do ledna 1981. Zfanatizování šíitští studenti, kteří obviňoval USA ze snahy znovunastolit vládu nenáviděného Šáha, pronikly na ambasádu a požadovali, aby se USA zřeklo vměšování do záležitostí země. Rok předtím již Spojené státy přerušily s Íránem diplomatické vztahy a poprvé uvalily na Írán také ekonomické sankce.
Vztahy mezi oběma zeměmi dosáhly radikální konfrontace. Washington během osmileté války mezi Íránem a Irákem v letech 1980-1988 podporoval režim Saddáma Husajna. Nebylo proto divu, že za smrtí 241 amerických vojáků v říjnu 1983 na základně v Bejrútu – po skončení libanonské války v roce 1982 – stál libanonský Hizballáh, respektive jeho tehdejší zárodky, který podporoval Teherán. Bylo to největší americká ztráta za jeden den od války ve Vietnamu.
Bitvy se vedly i na moři a ve vzduchu. V roce 1988 se podařilo íránskému režimu vážně poškodit americkou fregatu při bitvě o těžařské platformy Sassan a Sirri v Perském zálivu. Američané téhož roku sestřelili „omylem“ civilní let Iran Air 655 na trase z Teheránu do Dubaje, při němž na palubě zahynulo 274 cestujících a 16 členů posádky. Tehdejší americký prezident George Bush, navzdory zjištěným faktům, že křižník USS Vincennes sestřelil letadlo již v íránských vodách, tehdy veřejně prohlásil: „Nikdy se jménem USA neomluvím… je mi jedno, jaká jsou fakta, já nejsem člověk, co se omlouvá za USA.“
Revoluční ideologie a její výv
Americké sankce a přesvědčení, že je Írán vystaven neustále americkým útoků, buď přímým nebo ze strany Izraele, amerického spojence na Blízkém a Středním Východě, formuje zásadním způsobem povahu islámské republiky. Podle Izraele právě íránské vedení ohrožuje „sionistickou entitu“ konečným zničením.
Šíitská teokracie, obklopená sunnitskými sousedy a potenciálními rivaly, rozvinula za ta léta revoluční smysl pro misijní poslání: byli to přece Íránci, kteří svrhli monarchii a ustavili to, co nazývají „božským státem“. Revoluce je hnaní silou i zahraniční politiky islámské republiky, jež se snaží svými polovojenskými jednotkami, známými jako revoluční gardy, ovlivňovat vnitřní politiku v Íráku i Sýrii, do jejichž konfliktů se silně zapojuje a tím se snaží významnou měrou rozšířit sféru svého vlivu.
Militantní milice typu Hizballáh v Libanonu a šíitští Hutiové v Jemenu jsou přímo Teheránem podporováni zbraněmi a penězi. Íránský jaderný program a výstavba raket s rozsahem doletu několika tisíc kilometrů jsou jednou z dalších nebezpečných provokací pro oponenty, jakými jsou USA, ale i monarchie v Perském zálivu, o Izraeli už ani nemluvě.
Režim má problém - a ví to
„Írán je velkým velkým geostrategickým vítězem posledních několika let. Navzdory veškeré opozici se mullahům podařilo průběžně zvyšovat svůj politický a vojenský vliv v regionu," píše Der Tagesspiegel. Jejich ambiciózní cíl - budovat a rozšiřovat poloměr „šíitského půlměsíce" od Perského zálivu až do Středozemního moře, je v zásadě úspěšný. Autoři Christian Böhme a Thomas Seibert se domnívají, že tento kurz zahraniční politiky má ale i svou cenu.
Teheránské vedení vynaložilo ve svém důsledném úsilí desítky miliard dolarů, to jsou peníze, které chybí v ekonomice celé zemi a jejích 80 milionům obyvatel. Není divu, že nespokojenost v široké populaci znovu narůstá. Mnozí Íránci si stěžují, že vliv Íránu v zahraničí jde na jejich úkor. Před rokem v Teheránu protestující vykřikovali: „Pro Írán, ale ne pro Gazu, Sýrii nebo Libanon!"
Když k tomu přidáme i korupci a samoobslužnou mentalitu nynějších elit, v němž duchovenstvo úzce souvisí s institucemi, jež zavedly úřady a nadace, které jsou přímo financovány ze státního rozpočtu, a tím pádem z příjmů z daní, jde o velmi výbušnou směsici.
Lidé dostávají příliš málo, stěžují si v Íránu. Ceny zboží rapidně vyskočily, národní měna dramaticky ztrácí hodnotu. Zejména mladí lidé často nenacházejí práci. Pro mnohé je frustrace tak velká, že se uchýlili k narkotikům - Írán má velmi masivní problém s drogami. To vše ale není režimu skryto.
Prezident Hassan Rúhání, patřící k nynější vládnoucí klice, se s těmito problémy snaží bojovat. Koneckonců je v sázce i jeho samotná moc. Nedávno oznámil zvednutí platů o 20 procent ve veřejných službách a zvýšení státní podpory na nákup potravin. To, zda to bude stačit k uklidnění myslí obyčejných lidí, není vůbec jasné. Sankce nově uvalené americkým prezidentem Donaldem Trumpem ztěžují významnou měrou Íránu jeho postavení.
„Po zrušení jaderné dohody chce americký prezident všemi prostředky donutit islámskou republiku k pádu na kolena. Ale teď to dokonce nevypadá, že by to mohl udělat i velmi rychle," píše německý list. Reformním sílám, zdá se, dochází po odchodu Ameriky z jaderné dohody, dech. Stoupenci tvrdé linie stále více zvedají hlavy. Mulláhové brání svou moc v „božském státě" zatím víceméně úspěšně. „Již 40 let," uzavírá německý list Der Tagesspeiegel.
Žádné komentáře:
Okomentovat