Sexuální zneužívání. Když stojí před soudem kardinál Barbarin, stojí před ním celá katolická církev

> politika > církve > text vyšel na EuroZprávy.cz, dne 8. prosince 2018.

Začátek procesu s kardinálem Philippem Barbarinem, který měl zakrývat sexuální zneužívání mladých skautů v případu kněze Bernarda Preynata, je událostí nejen pro Lyon, ale především pro francouzskou katolickou církev. Při pondělním stání odmítl kardinál Barbarin jakoukoliv chybu, které by se dopustil, píše týdeník L´OBS.

Slyšet kardinála Barbarina, který stanul v pondělí před trestním tribunálem, jen těžko byste uhádli, že se jedná o „muže moci“, píše týdeník, který k procesu vyslal svého novináře Davida Le Bailly.

„Klenutým, nosovým hlasem, prelát hraje s kartou pokory, on, jemuž bývala tak často přisuzována arogance. Ale jde to pokoru vypočítanou,“ píše francouzský levicový týdeník. Kardinál nejprve pronáší spontánní vyjádření, jak bývá u soudu na začátku přelíčení zvykem. Evokuje v něm utrpení obětí činnosti kněze Bernarda Preynata, bývalého duchovního správce farnosti Saint-Luc v Sainte-Foy-lès-Lyon, jež označuje za „otřesné“ a „zahanbující“. Bernard Preynat čelí obvinění ze zneužití více než šedesáti skautů od konce 70. let až do roku 1991.

Sebere na chvíli odvahu, aby pochválil Alexandra Hézého, který se na něho v roce 2014 obrátil, a jehož sám povzbudil k tomu, že podal žalobu, třiceti letech od vykonaných skutků.

Ne vždy tu byla slova „nejsprávnější“ a "nejpohotovější"

„Nikdy, jaktěživ nikdy, jsem se nesnaží skrýt skutečnosti vytýkané Bernardu Preynatovi, natož abych je zakrýval,“ hájí se lyonský arcibiskup, jenž přesto lituje, že neměl vždy dost času, aby použil vždy slova „nejsprávnější“ a "nejpohotovější".

K jeho předvolání nemuselo vůbec dojít. Protože mohl, stejně jako Pierre Durieux, jeho bývalý ředitel kabinetu, který těsně před ním odmítl odpovědět na otázky soudního tribunálu. „Uvědomil si snad, jak katastrofální účinek bude mít takový postoj? Přesto, na poslední chvíli, změnil Barbarin svou strategii. Chcete mne vyslechnout?“ Dobře.

Philippe Barbarin připomíná „prohnaného sedláka“. „Ani na okamžik, medový místy, jeho hlas nedává najevo rozčilení, ani ostatně nějaký povit nadřazenosti. Pouze ruce, ve výšce obličeje, ty ruce kazatele, tlumočí vůli přesvědčit, získat přijetí,“ popisuje jeho chování novinář. Slovní rozklad se opakuje. Možná až příliš. „Neříkám, že nedošlo k pochybením, ale, upřímně řečeno, nevidím důvod, za který bych měl být shledán vinným,“ říká kardinál. Ve snaze pokud možno co nejlépe ovládnout svá slova, schází prelátu trochu té empatie, kterou slýcháváme při takových případech. „Slova znějí chladně, mechanicky,“ píše novinář Le Bailly.

Byla to chyba jiných: Jeho Milosti Decourtraye a Jeho Milosti Billého, jejichž „solidnosti důvěřoval“, kteří přece také neupozornili justici na chování Bernarda Preynata, navzdory žalobám, jež podaly rodiče obětí. Jistě, Barbarin připouští, že se choval „nezpůsobile“ v otázkách kanonických procedur, ale – snad aby lépe obhájil svou nečinnost – , například tu skutečnost, že si nevyžádal přezkum o jednání kněze, jenž byl podezřelý z pedofílie.

Jistě, lituje toho „spříseženství ticha“, ale to jenom proto, aby lépe poukázal na „kolektivní zodpovědnost“, ať již rodičů nebo blízkých, kteří o tom věděli, stejně jako oběti, jež po léta nic neřekly.

Jedna advokátka žalobců se ho naléhavě ptá, jak mohl v květnu 2015 nechat otce Preynata slavit první svaté přijímání, když již o šest měsíců dříve věděl, na základě svědectví Alexandra Hefeze, svědectví, jenž jím tolik otřáslo? „Nerozumíte znepokojení navrhovatelů, když se dozvěděli, že Preynat zůstává v kontaktu s dětmi?“ ptá se.

Kněz v kostýmu zaníceného vykonavatele

Barbarin zdůrazňuje způsob, jakým postupoval. Ohlásil obvinění Vatikánu v prosinci roku 2014, tvrdí, a vzápětí zaslal do Říma podrobné svědectví Alexandra Hefeze. Přísně dodržoval pokyny, které dostal poštou: ukončit výkon funkce u Bernarda Preynata, aniž by vyvolal „veřejný skandál“. „Bylo zapotřebí,“ obhajuje se, „nezneklidňovat farnosti, počkat na období nominací, které se uskutečnilo k 1. září.“ Na svém postupu nevidí nic chybného. „Upřímně, mám pocit, že jsem podřídil všem instrukcím. Byl jsem dokonce přísnější, poněvadž jsem zbavil Bernarda Preynata celého úřadu.

Výkon kardinála-arcibiskupa jako „zaníceného vykonavatele“ ponechává soudní tribunálu na pochybách: „Pane Barbarine, všichni vědí, že jste mužem moci, přijímáte rozhodnutí, přebíráte zodpovědnost. Proč se ale pořád schováváte za Vatikán?

Myšlenka, že by se měl obrátit na francouzský soud, mu ani „nepřišla na mysl“. „Alexandre Hefez mi sám řekl, že skutky, které se ho týkají, byly předepsané, a že si vyčítal, že reagoval příliš pozdě. Dodával jsem mu odvahy, aby našel další oběti, ty mladší, a aby se pustil do soudní procedury,“ říká. Ostatně, dodává: „Svým způsobem to, že se proces vůbec koná, je díky té konverzaci, kterou jsme spolu vedli.“

Trochu jiná verze dotyčných událostí

Pro kardinála-arcibiskupa to není snadné stání. Trvá již hodně dlouho a on působí znaveně. Ale ještě není konec, ještě ne. „Proč jste jmenoval otce Bernarda Preynata v roce 2013 doyenem?“ ptá se předsedkyně soudu. „Toto rozhodnutí vyvolalo svým způsobem pozdvižení. Nebylo to neopatrné?"

Pozdvižení? Nebyl opatrný. „Posuzoval jsem věci s velkou vážností a přesností," odpovídá kardinál, „Fakta, za něž byl obžalován, byly vyřešeny ještě před mým jmenováním. Bylo to tedy neopatrné, ptáte se? Skutečnosti vám dávají za pravdu.“ A nabídne řešení, které je církvi tak podobné. „Ano, měl jsem ho požádat, aby zůstal ve stínu, a byl diskrétní, aby se nezúčastnil žádných veřejných shromáždění. "

Zdá se, že tomu není konec. Jeho laskavá sebejistota se pomalu rozpadá. Advokát navrhovatelů Jean Boudot se zničehonic vrací k „rozhovoru“, který měl s knězem Preynat v březnu 2010. Když byl Preynat vyslýchánj policií, tvrdil, že nic před preláta neskrýval na závažnosti skutečností, ani snahy podrobit se léčbě. Tato verze je ovšem zcela v rozporu s tím, co říká sám Barbarin.

Co mu kardinál řekl? „Řekl jsem mu: ,Můj otče, jak jsou takové věci možné?' On mi odpověděl: ,Nestojí za to, abych vám to vysvětloval, tomu byste neporozuměl.' Nebyl jsem tak zvědavý, abych ho požádal o popsání skutků. Jediným mým zájmem bylo, abych ze ujistil, že po roce 1990 znovu nezačal. Přísahal, že ne, a já jsem mu věřil. To byla možná jediná chyba."

Advokát se ale znovu ptá: „Když jste vídal Preynata v té době, rozumíte tomu, že s vámi mluvil o sexuálním zneužívání nezletilých a že mluvil dokonce o několika případech?" Barbarin chvíli váhá, pátrá očima po sálu, neví, zda má odpovědět, dívá se na své advokáty, dezorientovaný a po třech hodinách výslechu i patřičně unavený. Jeden z advokátů naznačí, aby nic neříkal.

Ale Barbarin se do toho nakonec pustí: „Ano, věděl jsem, že to bylo této povahy." Snad si v tu chvíli uvědomil, že věděl víc o rozsahu působení otce Preynata více, než byl ochoten dosud do současnosti říct