Kolik je dnes na orloji apoštolů pravdy a lásky? Sirotci pravdy, dezertéři lásky, IX. část

> literatura > dějiny > Česko > fejeton na pokračování

Nastává chvíle, kdy tlustý leze do tenkejch, opět se láme dějinný chleba. Ano, zas je tu výročí. Má to podobu karnevalové revoluce, nebo utahaného a trapného spektáklu pro malé děti? Každopádně se hlasy a ohlasy zmnožují, nedá se tu už skoro slyšet vlastního dechu. Ano, 17. listopad 2019 za dveřmi.

„Něco visí ve vzduchu,“ pravil trafikant. Koupil jsem si u něho Babišovu Mladou frontu Dnes, protože v ní vyšla příloha k 17. listopadu a ještě celostránkový materiál s historikem Oldřichem Tůmou. Do Mladé fronty Dnes občas píšu, historiky z Ústavu pro soudobé dějiny mám ve zvláštní oblibě. Nevím, co tím vlastně trafikant myslel, ale připomnělo mi to, že byly doby, kdy se takové věty pronášely se spikleneckým úsměvem. Přesně s takovým, jaký ten trafikant z Dejvic nasadil. Jelikož neznám trafikantovy politické názory, na rozdíl od většinové populace Dejvic, která volí převážně doprava (alespoň v hospodě je to více než jasné: názory na uprchlíky, Babiše nebo komunisty jsou zjevné), mi přišel tento starý muž jako z jiného světa.

Sirotci pravdy, dezertéři lásky - IV. část

publikováno na Britských listech dne 5. května 2015

Ornella Muti ve filmu Un amour de Swann (Swannova láska, 1984).

Potkal jsem svoji Odettu. Patrně se tak muselo stát. Člověk si asi opravdu nemá zahrávat s časem, byť nesdílím názor, že se s tím nedá vůbec nic dělat. Nesnáším ale hlavně tu ulepenou fatalitu, hraničící s pocitem, že jsme zcela v zajetí jakési předurčenosti, jež si s námi prostě jen pohrává, jak je jí libo. Není mi to prostě libo. Odetta ovšem – jakkoliv se dá její chování popsat méně slovy – je ryze současná. A miluje zvláštní slovní spojení.

Odpovídá tomu i její styl esemesek, jež s oblibou zahajuje oslovením: Hele! Pokud možno bez versálek. Například ta nejlepší (ponechávám autentické znění bez nedopsaných čárek a velkých písmen): „hele, já začínam mít blbej pocit, že když se s tebou nechci vyspat, je nefér, abych se s tebou dál bavila, protože tak asi akorát plýtvam tvym časem...“

Sirotci pravdy, dezertéři lásky – III. část

Eugène Delacroix: La Liberté guidant le peuple, 1830

Lásky přicházejí, lásky odcházejí. Kdysi jsem si ovšem přál, aby neodcházely. Respektive, v mladickém poblouznění, že láska je pouze jediná, jsem se nějakou chvíli dokonce domníval, že mohu najít i lásku – věčnou. A jednu. Dnes mi to celé připadá na hranici trapnosti, kdybych to slovo samotné nepodezříval ze chtěného alibismu. Na sklonku roku, kdy už podzimní vítr odvál tu sametovou hysterii - bylo tomu již najednou dvacet pět let - nahlédněme s prvním sněhem na epizody, které si pamatujeme.

>>> publikováno na Britských listech dne 14. ledna 2015
Předchozí dva díly, aby neunikly souvislosti, nalezne laskavý čtenář zde a zde!

Konec velké sametové orgie

vyšlo na portálu týdeníku Reflex, dne 20. listopadu 2014

Vystavení červené karty nemusí být vždy jen karta pro Zemana, ale i pro jiné

Čtvrtstoletí sametové revoluce si naše veřejnost připomněla s patřičnou mírou hysterie. Setkala se u toho touha po (znovu)nabyté svobodě a stoupající kult osobnosti bývalého disidenta a pozdějšího prezidenta Václava Havla. Zatímco touha dosud nebyla naplněna, otec „pravdy a lásky“ dosáhl zatím prvního vrcholu. Skvrnou na obrazu oslav se tak stalo pouze vajíčko, jež při oslavě na Albertově omylem zasáhlo německého prezidenta Joachima Gaucka.

To vajíčko se tím pádem stalo něčím, co jistě brzy vstoupí do české mytologie, nebo mezi konspirační teorie). Ačkoliv ochranka dokázala černými deštníky ubránit Miloše Zemana (nový emocionální terč a černou ovci národa), německému prezidentu se tak dostalo pocty, kterou jistě nečekal. Samotná společnost, jež si tak ráda připomíná symbolické okamžiky, tím ovšem významně promrhala svých dvacet pět let od pádu komunistického režimu, jež jí mohlo posloužit ke skutečné reflexi jejího stavu.

Sirotci pravdy, dezertéři lásky – II. část

vyšlo na Britských listech, 30. října 2014 

Michelangelo Caravaggio: Narcis, 1597-1599,
Palazzo Barberini, Řím

Čert mi byl dlužen tohle výročí. Vždy to začíná i končí stejně. Ale po pětadvaceti letech se to nedá zcela ignorovat. „Čas neléčí, když nechce Čas je šarlatán.“ Opakuji si ta slova, ten verš, abych věděl, že v tom nejsem sám. Dostal jsem konečně i další knihu, a nemohl jsem spát o tomhle víkendu. Proč se otevírají deníky po tolika letech? Proč? Každý máme přece paměť, byť se nám někteří snaží sdělit, že už si nemáme raději nic, ale vůbec nic pamatovat.

Předchozí díl nalezne laskavý čtenář, zde.

Měla to být původně recenze, zejména na knihu Andrey Sedláčkové: Moje pařížská revoluce, ale protože tamtamy duní, zdálo se mi to jako dobrý důvod, zmínit rovněž Moniku Pajerovou (MacDonagh – nemohu si na to jméno stále zvyknout) a její „vzpomínky a deníky z let 1980-1990“: Vezměte s sebou květinu. Oboje to ostatně vydává nakladatelství Prostor. Zatímco Andrea, zdá se mi, usiluje o upřímnou výpověď, byť se ani ona neubrání stylizaci (autofikce, jak správě poznamenala), Monika k celému tématu přistoupila zcela jinak. Cítím za tím skutečně ulilitární selekci, jen aby se náhodou nestalo něco, co by snad její obraz v zrcadle dějin nějakým způsobem poškodilo. Titulu odpovídá pouze jedna kapitola. Má tam navíc chyby v dataci i dokumentaci (škoda). Andrea se naopak nebojí sama sebe ukázat i v nelichotivém světle, což posiluje i velký trabl s jejím otcem, jenž je kontrapunktem její knihy.

Sirotci pravdy, dezertéři lásky

> fejeton > vyšlo na Britských listech, dne 22. října 2014.

Peter Paul Rubens: Venuše v zrcadle (1614-1615).
Liechtenštejnská sbírka.

Děvčata nám začala psát paměti. Bude to patrně fenomén letošního podzimu, když už se nám nezadržitelně blíží to „velké výročí“: v této zemi se vlastně všechno odehrává jenom v souvislosti s výročími, dosti dlouho na jeden život, a to výročí je navíc opravdu velké – celých dvacet pět let.

Sametová revoluce, ta oslava „pravdy a lásky“ se tentokrát blíží mílovými kroky na „kuřích nožkách“. Andrea Sedláčková, jež o „velký knižní čtvrtek“ 16. října vydala svůj memoir Moje pařížská revoluce (Prostor), bude brzy ze svého piedestalu svržena trumfem, jenž přichystala na počátek listopadu její přítelkyně a životní souputnice Monika Pajerová, tentokrát s názvem (a ve stejném nakladatelství Prostor) pod titulem Vezměte s sebou květinu. Před nějakým časem své vzpomínky sepsal Martin Mejstřík, a psal je vskutku dlouho, trápil se s tím, to vím... a byl neméně lyrický v názvu: Řekněte jim, že sametová... (Cpress, 2010). Byl jsem v té době v Brně, a jeho objemný svazek jsem hodně dlouho potěžkával v knihkupectví – vyrobil k tomu i cédéčko.

Nevím, kolik lidí si koupilo Mejstříka, zatím je možná brzy uvažovat nad tím, jak uspějí děvčata. Monika tentokrát nebyla první... vlastně získala v běhu za svědectvím až tu bronzovou medaili. Bude ale jistě nejdůkladnější, nejosobnější, její vzpomínky mají podtitul, zahrnující celé desetiletí: Deníky 1980-1990.

Vlakem a vozem z Prahy do Paříže - před 25 lety

Bylo, nebylo, 25. září 1989 jsem nasedal do vlaku směrem Vídeň.
Foto Tomáš Kobolka

 

 

> komentář > odvysíláno na ČRo Plus, 4. října 2014

Před dvaceti pěti lety bylo stejně lezavo, ale slunce si stále nechávalo říct. Šel jsem z koncertu v pražské Lucerně na Hlavní nádraží. Nebyl jsem sám, ale sám jsem odjížděl - vlakem do Vídně.