translate - traduire

úterý 8. července 2014

Zemanův instinkt a velcí kapři


> politika > EU > psáno 26. června 2014 - exkluzivně na Jehlice revue
Prezident Miloš Zeman hledá svůj způsob vidění věcí.
Zdá se, že v poslední době prezident Miloš Zeman chytil druhý dech. Ačkoliv ještě nedávno mluvil o tom, že by jednotky NATO měli být připraveny jít na pomoc Ukrajině, dnes vylučuje, že bychom plošně zaváděli sankce proti Rusku.


On sám sice tvrdí, že jde o problémy dva, musí ale vědět, že jde o dvě strany mince. Jednoho dne vypadá prostě prezident Zeman jako agent NATO, den druhý jako agent Gazpromu. Ale žerty stranou. Přiznejme prezidentu Zemanovi snahu být konzistentní, i když by mu občas prospělo „zdvořile mlčet“.

Pokud se ale domluvil s ministrem zahraničí Lubomírem Zaorálkem o neprosazování sankcí vůči Rusku, což dotyčný vyslovil přímo v Kyjevě, zdá se to být konečně jako dobrá zpráva. Česko tím pádem mluví dvouhlasně, ale zároveň jedním hlasem. Snad vůbec poprvé…

Celý rozhovor, který vedl v rámci Hovorů z Lán Jan Pokorný, najdete na Českém rozhlasu-Radiožurnálu.

Dosavadní eskapády obou ovšem vyvolávají stále očekávání spíše negativní. Vyplatí se ale zmínit, když se tak neděje (nebo se o to alespoň snaží). Budí to ale stále dojem, že za touto snahou je především zájem českých byznysmenů, kteří lobují u prezidenta i ministra. Nikoliv třeba zájmy Ukrajinců, natož třeba české menšiny tamtéž.

Může ovšem být taková politika inspirativní pro Evropu? Prezident Zeman by chtěl být otcem myšlenky, ta myšlenka ale není nijak nová. Stávající uspořádání Evropské unie ovšem vůbec takový postup neumožňuje.

Muselo by totiž dojít ke skutečné federalizaci, v níž by národní státy, prostřednictvím jejích zástupců, nehrály v tzv. Evropské radě prim. Dokud tomu tak je, bude se Anglie, Německo nebo Francie (ale třeba i Polsko), chovat národně. A ve znamení svým vlastních zájmů. Proč by si velcí kapři vypouštěli vlastní rybník?
Miloš Zeman coby kandidát na prezidenta se svým týmem
Foto Josef Brož
Ten český zájem se naštěstí proměnil. Od divokého klausismu (tedy eurofobii) se nyní dostáváme k zemanovské republice (verbálně „kriticky“ eurofilní), stále tu ale chybí bystřejší mozek, jenž by přinesl nejen kritiku evropských žárovek či cirkusových stanů, ale vnesl by vážný hlas ke krizi celé Evropy.

Trend jde zatím opačným směrem. Populismus a xenofobie narůstají drastickým tempem, a federalizace, jež bývala již za časů vrchního komisaře Jacquese Santera téměř sprostým slovem, není prostě na pořadu den.

Místy to dokonce vypadá, že ta původní podoba Evropy se rozpadá – a výsledkem mohou být Evropy – minimálně dvě.

Jedním z kritických bodů bylo pro původní dvanáctku například kvapné rozšiřování, ještě před tzv. prohloubením (směrem k euro a politické Evropě). Někteří by rádi viděli opět tvrdé jádro a zbytek volnější Evropy vedle sebe. A nejsou to žádné malé postavy – mluví o tom například Valéry Giscard d´Estaing, bývalý prezident a šéf Evropského konventu nebo třeba Jacques Attali, bývalý poradce prezidenta Mitterranda.

Zemanova slova dnes stále více slyší – nejen díky agentuře Interfax nebo Hovorům z Lán – především v Moskvě. Měli bychom se možná více snažit, aby to slyšeli i v Evropě. Odvalit ale balvan klausismu není zdaleka snadné. Klaus měl kdysi své negativní freudistické motivace, jež provokovaly negativní zájem. Ten zemanovský instinkt ale musí být rozhodně silně pozitivní, pokud nemá riskovat, že zanikne v celkové evropské kakofonii.

Žádné komentáře:

Okomentovat