translate - traduire

úterý 8. července 2014

Příliš obehraný život Josefa K.

> kultura > literatura > vyšlo na: www.literarni.cz, 2. července 2014

Proč by měl čtenář číst Vysněný život Ernesta G.? Pro popis historických peripetií nebo pro úroveň románové fikce? Čtenář ale má navíc i ten obrovský luxus vybrat si obojí – a pokusit se to zvládnout, i když to není příliš snadné. Ale takového čtenáře, jenž by si to nějak usnadňoval, patrně autor ani nehledá.

Autor sám si vydobyl svým prvním přeloženým románem jistou míru respektu v pražských intelektuálních kruzích, ačkoliv rozhodně nepatří ve Francii k autorům, kteří by byli nějak zvlášť adorováni. 

Získal „malého Goncourta“, což je úspěch dosti relativní. Tím ovšem nechci říct, že by šlo o autora přehlédnutelného. 

Dlouho očekávaný román francouzského spisovatele Jeana-Michela Guenassii – po Klubu nenapravitelných optimistů (2012) – přichází na české knižní pulty. Nakladatelství Argo jej vybavilo opět velmi rafinovanou obálkou (z díla fotografa Jana Reicha) a svůdnými grafickými prvky (Pavel Růt).

Nejde ale ani o Philippa Sollerse nebo třeba Patricka Modiana, o nichž bychom to mohli říci. Mimochodem – je zatím dost s podivem, že Sollers, ani Modiano nebývají mezi těmi autory, jež by česká nakladatelství z francouzské literatury vůbec nabízela.

Nicméně, druhý román s názvem Vysněný život Ernesta G. (La vie rêvée d´Ernesto G., Albin Michel 2012) se dal číst v okamžiku svého vydání jako vhodné pokračování první knihy. Jakmile se tak ale stalo v češtině, péčí překladatelky Heleny Beguivinové, odstup dvou let zanechává závažné pochybnosti: nejen nad samotným stylem, ale i způsobem, jak autor zpracovává některé historické události a reálné postavy.

Největší pochybnost, a uveďme ji tu hned v úvodu, vězí v samotném názvu. Mám dojem, že k tomuto názvu spisovatel přistoupil až ve chvíli, kdy měl dopsán skoro celý román, neboť pro čtenáře, jenž se do čtení pohrouží od začátku, není dlouho jasné, kde se po celou dobu schovává onen tajemný Ernesto G., zmiňovaný v titulu, a jak to celé souvisí s postavou, která prochází celým románem. 

Až do strany 267 (celý román je freskou 20. století na více než 400 stranách) jde totiž pouze a jedině o příběh Josefa K. Onou uvedenou stranou se ale do děje dostává právě Ernesto, čímž se podstatné věci mění.

U Kaplanů se povolání dědilo

Od první strany románu máme tu čest zejména s Josefem Kaplanem (v originálu důsledně jako Joseph). Kaplan je lékař tak jako jeho otec Eduard a dědeček Gustav. Patří k vážené pražské buržoazii, jež bydlí v centru Starého Města (Kaprova ulice), aniž by si do poslední chvíle někdo z nich uvědomoval nebezpečí, jež celé rodině hrozí. Ona „nedostatečná soudnost“ a „fatální omyl“ této rodiny tkví v předpokladu, že za Habsburků budou žít stejně jako za Hitlera. Byli totiž židé.

Překladatelka Beguivinová důsledně píše židé s velkým „Ž“, což je ale v tomto případě chybné, neboť Kaplanovi se nehlásili k židovskému národu, nýbrž byli toliko židovského původu. To je možná maličkost, ale u překladatelky bychom očekávali větší smysl pro detail. Nicméně touto drobností počíná celý řetězec omylů, chyb a opomenutí, jímž se budeme věnovat dále. Některé chyby jsou vtipné, jiné již méně, každopádně často zde dochází k posunům a zjednodušením. Nebo přímo vynechávkám…

Spisovatel Guenassia nás i s úvodním mottem od Pabla Nerudy („Pravdou je, že žádná pravda není.“) vtahuje do příběhu posledního Kaplana z rodu, Josefa K., což činí v průhledné narážce na slavnou postavu Kafkových děl. Chce tím patrně naznačit, jak silně je tento příběh vklíněn do genia loci střední Evropy a úzkostlivě se snaží z tohoto náznaku kolorovat celou story. Kromě vykonávané praxe je mladý Kaplan v Praze zasažen socialistickým virem – ale především uhranut Carlosem Gardelem (a tangem). To se mu bude později hodit nejen v Alžírsku, kam se přemísťuje v časech válečných, ale i po svém návratu v tajemném setkání s Ernestem G.

Dovedu si rovněž představit zaujetí hlavní postavy enigmatickým zpěvákem Carlosem Gardelem, sdílím rovněž náklonnost k tomuto mimořádnému interpretu tanga, přesto se mi zmiňovaný vztah zdá poněkud přepjatý. Tvoří ale ústřední rovinu vyprávění a dodává mu lehké nasládlosti, protože, kdyby se vyžíval Josef třeba v mazurce, vyznělo by to jinak. A byla by z toho typická česká beseda.

Femmes fatales Josefova života

Román po úvodní partii (čítající 30 stran) přechází v zásadě do nejsilnějšího oddílu s názvem Christine. Začíná tím i nejzajímavější anabáze Josefa Kaplana, jež nás zavádí do kypícího koloniálního Alžíru, kam Josef nastupuje jako mladý lékař po rozhodující fázi studia v pařížském Pasteurově ústavu. Talentovaný mladík byl v Paříži navyklý ve dne pracovat a v noci hýřit. To se odjezdem do „bělostného Alžíru“ (Alger La Blanche) má rozhodně změnit.

Domnívám se, že právě velmi detailním popisem atmosféry, i jistou Josefovu extrémní izolaci, jež dokáže barvitě popsat (včetně příběhu lásky jedné zpěvačky), získává román na své největší síle. Za dramatickými popisy koloritu života v tomto světě získává Guenassia na silné přesvědčivosti, což patrně souvisí s jeho hlubokým prožitkem místa (sám se ostatně v Alžíru v roce 1950 narodil), a toto „životní tango“ tím dostává na správné barevnosti. V temné Praze, byť potažené kafkovským filtrem, to vyznívá více kašírovaně, zde nikoliv.

Popisy zkoumání epidemií a vakcín kupodivu nepůsobí nijak odtažitě, ale patrně pro jistou specifičnost ji pro jistotu Guenassia prokládá životem místní bohémy, v níž nechybí fatální ženy, a to zejména ženy-herečky, nejprve Nelly, až nakonec on sám skončí v náručí herečky jiné – Christine. Nějaký čas se zabýval ještě vzpomínkou na Viviane, jež mu jednoho zmizela a sešla z očí, nikoliv však z jeho nostalgické mysli. Kaplan je zkrátka okouzlující mladý muž a tancem získává srdce.

Ale i zde ho nakonec dostihne osud v podobě prokletí původu, jako kdyby již nebylo dost na tom, že v Praze zanechal otce – s nímž se již nikdy více nesetká.

Podobně jako u abreviace příjmení Kaplana na K., i v Alžíru se Guenassia pohybuje se svými postavami na pomezí panoptikálnosti – v tom je ale nedostižný oproti své prvotině –, jež tentokrát naštěstí posiluje větší diskrétností; snaží se využít náznakovosti postav: můžete tím pádem hledat v postavě Mathého třeba Alberta Camuse (a v „endemickém moru“, který Alžír postihl i pretext pro slavné Camusovo dílo). Nejedná se tedy přímo, jako tomu bylo v prvním románu, třeba o vykreslení postav filozofa Jeana-Paula Sartra nebo novelisty Josepha Kessela.

Když jeho přítel Maurice Delaunay jednoho dne uzavře skvělý obchod s jistým francouzským generálem, který nechtěl ani smlouvat o ceně, působí narážka na pobyt generála Charlese de Gaulla jako zajímavý fragment do nedokončené mozaiky – ačkoliv se Guenassia poněkud překvapivě nesnaží zahrnout do alžírského příběhu prvotní kořeny budoucího francouzsko-alžírského konfliktu, jenž vypukl již na konci války. Tématu se ale velmi obstojně věnoval právě v Klubu nenapravitelných optimistů, v příběhu, jenž se odehrál o dekádu později.

Nesnesitelně vysněný Ernesto G.

Velkým soustem je pro čtenáře Ernesto G. tak řečený Ramón, jenž naruší život Josefa ve fázi, kdy odjíždí budovat sanatorium do odlehlé Kamenice i se svou novou ženou a dcerou Helenou. To už jsme v druhém silném oddílu téhož jména (Helena), věnovaném období, v němž se jeho dcera proměňuje a dozrává v Christine.

Spisovatelova snaha modelovat obě postavy zrcadlově nevyznívá naprázdno, stejné vyčesávání jejich vlasů působí sice obsedantně, nicméně v sobě má patřičnou míru srozumění (ne-li přímo rezignaci) nad „životem mimo“, v pozvolném propadání do nostalgie a smutku, z něhož ho vytrhne až Ernestův příjezd.

Ne že bychom čekali celý ten dlouhý úsek jenom na tento okamžik, ale působí to trochu jako deus ex machina, jenž měl celý příběh vytrhnout ze zavedených kolejí. S postavou nemocného latinsko-amerického revolucionáře, prožraného všemi nemocemi, se do hry dostává prvek, jenž tuto „podzimní sonátu“ Josefova života vytrhne, ne-li zcela přetrhne, a vyžádá si nové přeladění.

Překladatelka se objemným svazkem, podobně jako v prvním případě, proklestila s obdivuhodnou bravurou, a to někdy až s takovým přehledem, že místy poopravuje nejen samotného autora, ale vytváří také vlastní lingvistickou topografii. Nemusí vás to příliš rušit, jsou to drobné věci (například kavkazský hasič se u Beguivinové promění v hasiče balkánského). Tam, kde se v textu zpívá československá hymna jako „romantická píseň“, náhle zůstane jen u první strofy (ačkoliv Guennassia přidává kromě „Kde domov můj“ i „voda hučí po lučinách“).

Vhodně naopak upravuje název Filmové akademie na – pro českého čtenáře srozumitelnější – FAMU, zapomíná ale občas na to, že se rozhodla používat vročení roku důsledně se čtyřmi číslovkami a občas to proloží jen posledními dvěma (místo 1957 napíše 58); její překlad španělských slov postavy se děje libovolně (někdy přímo, jindy vůbec, potom zase opisem jako „španělsky řekl“) nebo najednou v poznámce začne vysvětlovat „korespondenci“, že promluvy v kurzívě jsou Guevarovou „korespondencí rodičům“, aniž by v originále autor cokoliv takového sděloval…

Není zkrátka překladu bez chyb, a dikce, jež bývá nejsložitějším rozměrem každého románu, místy drhne; neruší ale zásadně, což je důležité. Vyvolává ale pravidelně dojem, že Guenassia si dal více práce s tím, aby dokázal ohromit znalostí Starého Města (Kaprova se protíná s Valentinskou), než pravdivostí postav, vyznívající – ne vždy, ale zejména ve hnutích svých myslí – místy jako postavy z plakátu.

Fikce spisovatele Jeana-Michela Guenassii s tajemným názvem Vysněný život Ernesta G. – pro čtenáře Aragona, Kundery nebo třeba Hostovského – usiluje o navození nálady, o vypouklé zrcadlo dějin, v němž se postavy pinoží, klopýtají, nejsou schopné vzdorovat –, aniž by přinesla nějaké výrazné sdělení, jež by přesáhlo převážně sladkobolné vyprávění o ztrátě iluzí a životního smyslu.

Návrat Pavla Cibulky, kterého čtenář potkal v prvním svazku, je návratem do stejné řeky, s níž odplouvá tolikrát převyprávěný, téměř (opět) nesnesitelný příbě nemožnosti odčinit své chyby, ani vrátit zpět své životy.

Působí jako tolikrát obehraná Gardelova píseň Volver, již si Josef K. v závěru knihy znovu a znovu pouští… pořád dokola.

***

Jean-Michel Guenassia:: Vysněný život Ernesta G. V překladu Heleny Beguivinové vydalo nakladatelství Argo, Praha. Počet stran: 408.

Žádné komentáře:

Okomentovat