> kultura > knihy > vyšlo v Literárních novinách, č. 5/2014, s. 20 (7. května 2014)
Spisovatel Emmanuel Carrère svými romány a vyprávěním oživuje tradici živých příběhů, v nichž ovšem podobně jako v některých filmových dokumentech, vystupuje i sám autor, který se neschovává za žádnou maskou: je tu vypravěčem i postavou.
Na obálkách jeho knih v českých vydáních najdeme často podtitul – v závorce i bez závorky – „skutečný příběh“. Spisovatel Emmanuel Carrère (*1957), autor desítky knih, scénářů a několika filmů, je především kronikářem, zapisovatelem – více než spisovatelem. To ale neznamená, že by se do té kategorie nevešel, on sám se jistě za spisovatele považuje, také o sobě takto píše.
Nakladatelství P. O. L. přesto v zásadě jeho dílo rozděluje do tří kategorií: récits (vyprávění), romans (romány) a essais (eseje). Vrcholem jeho dosavadní tvorby je kritikou vysoce oceňovaný román Limonov, za níž získal prestižní Prix Renaudot 2011.
Vyšel na přelomu roku i češtině. Nakladatelství Mladá fronta již dříve vydala i jeho předchozí dvě knihy: Protivník (L´Adversaire, MF 2000) a Jiné životy než ten můj (D´autres vies que la mienne, MF 2010).
Pro pochopení některých východisek, jimiž nás zahltí skutečně velmi dynamické vyprávění o básníku, spisovateli a politikovi Limonovovi, neboť jde o skutečného člověka – jako ve všech ostatních Carrèrových „skutečných příbězích“ - se vyplatí přečíst si ještě jeho U Roman russe (Ruský román, P. O. L., 2007) – jenž odpovídá mnohem intimněji na otázky, jež si autor klade v díle posledním.
Hrdina současnosti: darebák Limonov
Zatímco nejvyhlášenější Carrèrova kniha Limonov se zabývá kontroverzní postavou, mužem, který prožil „románový život“, Ruský román je mnohem více o linii „ruských kořenech“ samotného autora – otevírající dlouho linii, jistou psychoterapií, na pozadí osudů jedné vesnice, jménem Kostelnič, v Kirovské oblasti.
Kdo se zabývá posledními trendy v ruské literatuře, jistě jméno Eduarda Limonova zachytil. „Limonov není smyšlená postava. Skutečně existuje. Znám ho osobně,“ píše Carrère hned v úvodu. Jazyk jeho psaní, který pracuje s technikou reportáže, jež často prokládá úvahami nad stavem Ruska, ale i svým hrdinou, je poutavý, svižný.
V případě Limonova je ovšem skutečnost, že spisovatel píše o spisovateli, místy na hraně stylu (a možná i etiky). Neznáte-li dílo Limonova (v češtině vyšel pouze nejskandálnější kniha v reedici vydaný román: To jsem já, Edáček (Odeon, 1994; Paseka 2013) v překladu Libora Dvořáka) můžete být uchváceni, ale občas si položíte otázku: Je to dílo Limonova, nebo Carrèra?
Ale při čtení na to rychle zapomenete. „Jeho rozporuplný, nebezpečný život, to je hotový dobrodružný román. Je to ale také život, který o něčem vypovídá. Nejen o něm, Limonovovi, nebo o Rusku, ale o celé naší historii od konce druhé světové války,“ píše Carrère.
V tom je zároveň největší síla knihy. Rusko je tu popisováno bez předsudků, zároveň ale i srozumitelně, až si člověk místy říká, že má ta země i jistý půvab. Při vší své brutalitě, nechybí jí vzpurnost, jež místy hraničí se šílenstvím. Obejdete se tu i bez znalosti F. M. Dostojevského či N. V. Gogola, ostatně Carrère se ani nesnaží vás ohromit nějakou přepjatou znalostí ruské literatury. Zůstává řemeslník pera.
Některé okamžiky, jež spisovatel popisuje, se zdají být značně povědomé i českému čtenáři. Aniž byste museli všechno prožít, je evidentní, že období, v němž se kalila povaha hlavního hrdiny, jaksi souvisejí s tím, co obvykle vnímáme za díl osudu, jemuž byl vystaven rovněž i osud náš – řekněme český. Chybí mi tu překvapivě okouzlení kosmickými lety, onou nadpozemskou vizí: Sputnikem, psem Lajkou a nakonec i prvním kosmonautem světa Jurijem Gagarinem.
Limonov a Carrère se více soustředí na tu temnou stránku. Mimochodem, temná atmosféra ukrajinského Charkova, kde hlavní postava vyrůstala, ještě jako Eduard Savenko, nám dnes připomíná, do jaké míry je identita ruská totožná s tou ukrajinskou. Limonov, vystupující jako velký kritik Putina, by patrně nikdy neřekl, že je sám Ukrajinec. Vyrůstal v Sovětském svazu (ještě jako válečné dítě) a v čase po válce, aniž by pochyboval o velikosti a významu této země.
Dětství Limonova patří k nejsilnějším partiím knihy. Jako mladík byl totiž desperát, chuligán, což znamenalo být jen krůček od toho, stát se nepřítelem celého režimu. V sovětském kontextu to bylo odhodlání žít svůj život. Neodpovídat představě své doby znamenalo být v mžiku ale i zekem, jak psal Alexander Solženicyn, faktickým zločincem v systému. Jak ale zvládnout obstojně zapoj? To rituální několikadenní opilectví, jež v čase vrcholného období Sovětského svazu popsal snad nejlépe básník Venedikt Jerofejev poémou Moskva-Petuški, zvládá francouzský spisovatel popsat velmi inspirativně, což není jediný společenský detail.
Na detailech – po trajektorii proměn životních osudů naší postavy mezi světovými velkoměsty – je román vyšperkován, a to velmi precizně, byť chce vytvářet dojem rychlé reportážní črty.
Jeho matka Helène Carrère d´Encausse, jež se v některých okamžicích rovněž blýskne románem, je eminentní znalkyně ruských historických osudů. Samotná rodina, jakkoliv autor píše o své ruštině v uvozovkách, si přesto uchovala vysokou úroveň vztahů se zemí svých předků.
To osobní zaujetí pro osudy lidí a v případě Limonova i efektní postavy je důležité, autor totiž neskrývá ani osobní výhrady – a nelze je nemít: kdo byl chtěl v dnešním pařížském milieu dávat na odiv svůj obdiv, třeba k nacionálnímu bolševismu, jehož je Limonov zakladatelem? Ale jako v Ruském románu, i zde je mu hlavní postava něčím více…
Spisovatel Carrère žongluje mezi vytržením a odporem, zachovává si ale stále chladnou hlavu, aby dokázal popsat na podkladě důkladných rešerší, co Limonov dělal nejen v Charkově, v Moskvě, ale poté – po svém odjezdu ze země v roce 1974 - v New Yorku, a poté zase v Paříži, kde se s ním nakonec osobně seznámil.
Schopnost vcítění do postavy je silná. Přesto si autor neodpustí komentovat paralelně i vlastní prožitky ryze soukromé, když volně přechází k vlastním citovým a sexuálním dobrodružstvím. To je vlastní i „skutečným příběhům“, jež vydala Mladá fronta.
Ačkoliv se zabývá Carrère v Protivníkovi (byl mimochodem v hlavní roli s Danielem Auteilem zfilmován Nicolou Garciovou, 2002) i v Jiných životech než ten můj příběhy postav jiných, neopomene zmínit hned v několika obrazech i velmi naturalisticky život vlastní - svou přítelkyni Sophii, s níž vlastní psychodrama prožívá paralelně jako ruský příběh, a nakonec i novou přítelkyni Helène, jež tu předchozí nahradí.
V ambiciózním Limonovovi ale dokáže nabídnout i svého druhu literární dějiny, když líčí atmosféru moskevského undergroundu osmdesátých let. Postavy, které se tu objeví, mají rysy blouznivců: Josif Brodskij, Bella Achmadulina, Jevgenij Jevtušenko, k nimž neopomene přiřadit efektně i Solženicyna, a to především pro paralelní život, jenž jako velké plátno zrcadlí menší osud Limonovův.
Kronikář Carrère umí vykouzlit ale i zvláštní slouhovský život v New Yorku, kde být básníkem a sluhou v jedné osobě, je zdrojem zaujetí pro americkou uměleckou elitu – včetně Lawrence Ferlinghettiho a jeho ženy... i zákoutí pařížských extravagantních krypto-fašistických dýchánků (kam nikdy nedorazí předseda Jean-Marie Le Pen).
Otázka jugoslávském konfliktu, do něhož se Limonov zapojuje po svém návratu domů, je nejméně autentická. Je to efektní kontrast, ale právě zde se autor od svého hrdiny nejvíce odtahuje. Nevyhovuje mu jeho zapojení na straně srbské armády – ačkoliv se mu do toho moc nechce, nakonec to připustí, když praví, že jeho reflexe vyznívá jako poněkud „buržoazně omezená“ (autor používá termín „bobo“ – buržoazní bohém).
Naopak nejvěrněji mi vychází pobyt Limonova ve vězení. Snad proto, že právě ve vězení vzniklo nejvíce Limonovových knih – především esejů. Ona mnišská urputnost, askeze, usilovná „příprava na smrt“, jak říká v jednom rozhovoru, ale i skutečný humanismus, jdou až na dřeň opravdovosti tohoto člověka, jenž je pro mnohé literárním strašákem, pro jiné zase jen zoufalým politickým klaunem.
Vyprávění Carrèrovo se může stát někdy až příliš osobně laděné, když ale pochopíte, že tato stylizace do „skutečných příběhů“ se mu stává základním prostředkem k autentickému, a přesto fabulačně přitažlivému příběhu. Jsou to ovšem převážně příběhy temné: příběhy bolesti, vraždy nebo úzkostlivé hledání vlastní identity. Za maskou vypravěče se ale neskrývá pózér, nýbrž pečlivý kronikář naší doby, v níž je hrdinou nakonec i on sám.
 |
| Spisovatel Carrère překvapil mimořádnou knihou o ruském bardu Limonovovi. |
Na obálkách jeho knih v českých vydáních najdeme často podtitul – v závorce i bez závorky – „skutečný příběh“. Spisovatel Emmanuel Carrère (*1957), autor desítky knih, scénářů a několika filmů, je především kronikářem, zapisovatelem – více než spisovatelem. To ale neznamená, že by se do té kategorie nevešel, on sám se jistě za spisovatele považuje, také o sobě takto píše.
Nakladatelství P. O. L. přesto v zásadě jeho dílo rozděluje do tří kategorií: récits (vyprávění), romans (romány) a essais (eseje). Vrcholem jeho dosavadní tvorby je kritikou vysoce oceňovaný román Limonov, za níž získal prestižní Prix Renaudot 2011.
Vyšel na přelomu roku i češtině. Nakladatelství Mladá fronta již dříve vydala i jeho předchozí dvě knihy: Protivník (L´Adversaire, MF 2000) a Jiné životy než ten můj (D´autres vies que la mienne, MF 2010).
Pro pochopení některých východisek, jimiž nás zahltí skutečně velmi dynamické vyprávění o básníku, spisovateli a politikovi Limonovovi, neboť jde o skutečného člověka – jako ve všech ostatních Carrèrových „skutečných příbězích“ - se vyplatí přečíst si ještě jeho U Roman russe (Ruský román, P. O. L., 2007) – jenž odpovídá mnohem intimněji na otázky, jež si autor klade v díle posledním.
Hrdina současnosti: darebák Limonov
Zatímco nejvyhlášenější Carrèrova kniha Limonov se zabývá kontroverzní postavou, mužem, který prožil „románový život“, Ruský román je mnohem více o linii „ruských kořenech“ samotného autora – otevírající dlouho linii, jistou psychoterapií, na pozadí osudů jedné vesnice, jménem Kostelnič, v Kirovské oblasti.
Kdo se zabývá posledními trendy v ruské literatuře, jistě jméno Eduarda Limonova zachytil. „Limonov není smyšlená postava. Skutečně existuje. Znám ho osobně,“ píše Carrère hned v úvodu. Jazyk jeho psaní, který pracuje s technikou reportáže, jež často prokládá úvahami nad stavem Ruska, ale i svým hrdinou, je poutavý, svižný.
V případě Limonova je ovšem skutečnost, že spisovatel píše o spisovateli, místy na hraně stylu (a možná i etiky). Neznáte-li dílo Limonova (v češtině vyšel pouze nejskandálnější kniha v reedici vydaný román: To jsem já, Edáček (Odeon, 1994; Paseka 2013) v překladu Libora Dvořáka) můžete být uchváceni, ale občas si položíte otázku: Je to dílo Limonova, nebo Carrèra?
 |
| Otázka zní, co je lepší: číst Limonova, nebo Carrèra? |
 |
| Vypravená kniha v Mladé frontě rozhodně nezapadne |
V tom je zároveň největší síla knihy. Rusko je tu popisováno bez předsudků, zároveň ale i srozumitelně, až si člověk místy říká, že má ta země i jistý půvab. Při vší své brutalitě, nechybí jí vzpurnost, jež místy hraničí se šílenstvím. Obejdete se tu i bez znalosti F. M. Dostojevského či N. V. Gogola, ostatně Carrère se ani nesnaží vás ohromit nějakou přepjatou znalostí ruské literatury. Zůstává řemeslník pera.
Některé okamžiky, jež spisovatel popisuje, se zdají být značně povědomé i českému čtenáři. Aniž byste museli všechno prožít, je evidentní, že období, v němž se kalila povaha hlavního hrdiny, jaksi souvisejí s tím, co obvykle vnímáme za díl osudu, jemuž byl vystaven rovněž i osud náš – řekněme český. Chybí mi tu překvapivě okouzlení kosmickými lety, onou nadpozemskou vizí: Sputnikem, psem Lajkou a nakonec i prvním kosmonautem světa Jurijem Gagarinem.
Limonov a Carrère se více soustředí na tu temnou stránku. Mimochodem, temná atmosféra ukrajinského Charkova, kde hlavní postava vyrůstala, ještě jako Eduard Savenko, nám dnes připomíná, do jaké míry je identita ruská totožná s tou ukrajinskou. Limonov, vystupující jako velký kritik Putina, by patrně nikdy neřekl, že je sám Ukrajinec. Vyrůstal v Sovětském svazu (ještě jako válečné dítě) a v čase po válce, aniž by pochyboval o velikosti a významu této země.
Dětství Limonova patří k nejsilnějším partiím knihy. Jako mladík byl totiž desperát, chuligán, což znamenalo být jen krůček od toho, stát se nepřítelem celého režimu. V sovětském kontextu to bylo odhodlání žít svůj život. Neodpovídat představě své doby znamenalo být v mžiku ale i zekem, jak psal Alexander Solženicyn, faktickým zločincem v systému. Jak ale zvládnout obstojně zapoj? To rituální několikadenní opilectví, jež v čase vrcholného období Sovětského svazu popsal snad nejlépe básník Venedikt Jerofejev poémou Moskva-Petuški, zvládá francouzský spisovatel popsat velmi inspirativně, což není jediný společenský detail.
Na detailech – po trajektorii proměn životních osudů naší postavy mezi světovými velkoměsty – je román vyšperkován, a to velmi precizně, byť chce vytvářet dojem rychlé reportážní črty.
Ruské (nejen literární) dějiny
Na autora, jenž vyrůstal na březích Seiny, je to výkon úctyhodný, ale kouzlo tajemství objevíte brzy: spočívá totiž v rodinném zázemí. Carrère sice není jako mnohem slavnější Andrej Makin, ale vztah k Rusku má jaksi v krvi.
Skoro se vyplatí zabrousit v tento okamžik právě k velmi osobně laděnému Ruskému románu. Dozvídáme se tu nejen o jeho matce, ale i jeho dědečkovi, gruzínském gubernátoru oblasti Vjatka, kam spisovatel přijíždí jako reportér, aby tu nejprve natočil příběh posledního vojáka druhé světové války a o vzápětí i jímavý dokument Retour à Kotelnitch (Návrat do Kostelniče, 2003).
To osobní zaujetí pro osudy lidí a v případě Limonova i efektní postavy je důležité, autor totiž neskrývá ani osobní výhrady – a nelze je nemít: kdo byl chtěl v dnešním pařížském milieu dávat na odiv svůj obdiv, třeba k nacionálnímu bolševismu, jehož je Limonov zakladatelem? Ale jako v Ruském románu, i zde je mu hlavní postava něčím více…
Spisovatel Carrère žongluje mezi vytržením a odporem, zachovává si ale stále chladnou hlavu, aby dokázal popsat na podkladě důkladných rešerší, co Limonov dělal nejen v Charkově, v Moskvě, ale poté – po svém odjezdu ze země v roce 1974 - v New Yorku, a poté zase v Paříži, kde se s ním nakonec osobně seznámil.
Schopnost vcítění do postavy je silná. Přesto si autor neodpustí komentovat paralelně i vlastní prožitky ryze soukromé, když volně přechází k vlastním citovým a sexuálním dobrodružstvím. To je vlastní i „skutečným příběhům“, jež vydala Mladá fronta.
 |
| Román Protivník byl zfilmován Nicolou Garciovou (2002) |
Ačkoliv se zabývá Carrère v Protivníkovi (byl mimochodem v hlavní roli s Danielem Auteilem zfilmován Nicolou Garciovou, 2002) i v Jiných životech než ten můj příběhy postav jiných, neopomene zmínit hned v několika obrazech i velmi naturalisticky život vlastní - svou přítelkyni Sophii, s níž vlastní psychodrama prožívá paralelně jako ruský příběh, a nakonec i novou přítelkyni Helène, jež tu předchozí nahradí.
V ambiciózním Limonovovi ale dokáže nabídnout i svého druhu literární dějiny, když líčí atmosféru moskevského undergroundu osmdesátých let. Postavy, které se tu objeví, mají rysy blouznivců: Josif Brodskij, Bella Achmadulina, Jevgenij Jevtušenko, k nimž neopomene přiřadit efektně i Solženicyna, a to především pro paralelní život, jenž jako velké plátno zrcadlí menší osud Limonovův.
Kronikář Carrère umí vykouzlit ale i zvláštní slouhovský život v New Yorku, kde být básníkem a sluhou v jedné osobě, je zdrojem zaujetí pro americkou uměleckou elitu – včetně Lawrence Ferlinghettiho a jeho ženy... i zákoutí pařížských extravagantních krypto-fašistických dýchánků (kam nikdy nedorazí předseda Jean-Marie Le Pen).
Otázka jugoslávském konfliktu, do něhož se Limonov zapojuje po svém návratu domů, je nejméně autentická. Je to efektní kontrast, ale právě zde se autor od svého hrdiny nejvíce odtahuje. Nevyhovuje mu jeho zapojení na straně srbské armády – ačkoliv se mu do toho moc nechce, nakonec to připustí, když praví, že jeho reflexe vyznívá jako poněkud „buržoazně omezená“ (autor používá termín „bobo“ – buržoazní bohém).
Naopak nejvěrněji mi vychází pobyt Limonova ve vězení. Snad proto, že právě ve vězení vzniklo nejvíce Limonovových knih – především esejů. Ona mnišská urputnost, askeze, usilovná „příprava na smrt“, jak říká v jednom rozhovoru, ale i skutečný humanismus, jdou až na dřeň opravdovosti tohoto člověka, jenž je pro mnohé literárním strašákem, pro jiné zase jen zoufalým politickým klaunem.
***
Vyprávění Carrèrovo se může stát někdy až příliš osobně laděné, když ale pochopíte, že tato stylizace do „skutečných příběhů“ se mu stává základním prostředkem k autentickému, a přesto fabulačně přitažlivému příběhu. Jsou to ovšem převážně příběhy temné: příběhy bolesti, vraždy nebo úzkostlivé hledání vlastní identity. Za maskou vypravěče se ale neskrývá pózér, nýbrž pečlivý kronikář naší doby, v níž je hrdinou nakonec i on sám.
Žádné komentáře:
Okomentovat