kultura > knihy > recenze vyšla na na www.literární.cz, 21. července 2014.
V něm se například dozvíme některé detaily o jejím dětství v Jižní Africe, kde vyrůstala, ale i několik zajímavých svědectví o jejím otci, jenž se angažoval v ANC a byl po čtyři roky vězněn.
Věnujme se tu ale především novele, jež jí vynesla zvýšenou pozornost a reedici i jejích straších titulů v nakladatelství Penguin. Zdá se, že nakladatelství Odeon přichází s jejím vydáním právě včas. Jde o autorku talentovanou a nabitou energií, jíž nechybí řemeslná zručnost.
Na počátku nebyl medvěd
Zdánlivě nudnou a poklidnou atmosféra, jež nás zavádí k bazénu jední nájemní vily, rozčeří hned na začátku velké překvapení. V bazéně cosi plave. Ne, neni to medvěd, jak si myslí Joe Jacobs, bohatý obstarožní básník, sedící na břehu, nýbrž krásná dívka.
Situace jako vystřižená z filmového snímku režiséra Françoise Ozona, ne nepodobná i svým názvem Bazén (Swimming Pool, 2003), jenž sám je inspirován již legendárním snímkem La Piscine (1969) od Jacquese Deraye (1969). Může zároveň připomenout i nedávno vydanou novelu Martina Amise Těhotná vdova (Plus, 2013), kde se vše podstatné rovněž odehrává u bazénu.
 |
| Film, jenž se zabýval podobným tématem, se jmenoval podobně: Swimming Pool. |
O to ale nakonec až tak nejde: scenérie samotná je tu vlastně trochu matoucí kulisou, protože to výsledné drama se odehrává někde hodně daleko v čase – a zejména v myšlenkách. Levyová navíc není zdaleka tak sladce konverzační, neřku-li nevkusně upovídaná, aby se utápěla pouze v dialozích.
Její největší silou jsou divadelní obrazy, střídající se v ostrém střihu (i uvnitř dialogů), upomínají na její dramatické úsilí. Sama je autorkou několika divadelních her. I výstavbou je zřejmé, že dokáže nasadit rychlé tempo, aby v náznaku vypověděla narážku, kterou musíte jako čtenář vzápětí někde dál chytit jako tenisový míček.
Kdo to tedy vlastně plave v tom bazénu? Dívka s divokou zrzavou kšticí se jmenuje Kitty Finchová - a jak vyplyne z dalších dějství, stane se koněm na několika šachovnicích lidských osudů, a koneckonců i toho svého.
Špička freudovského ledovce
První přeložená kniha autorky (svižným stylem bez velkého škobrtání Janou Kunovou), obdivně označená při vydání za „meditaci o moci, paměti a šílenství“, nese přeci jenom oproti jejím knihám předchozím některé konvenční momenty, jež kazí trochu dojem. Autorka jako kdyby si byla vědoma, že už si nevystačí jenom se sny – a vylepšuje casting.Cílí na krizi postavy střední vrstvy, pročež tu máme všechny její současné zástupce: kromě básníka Joea (podepisujícího se JHJ) také jeho ženu, válečnou reportérku, jež zanedbává svoji dospívající dceru Ninu a plete si význam otázek, Mitchella a jeho choť Lauru, stojící na pokraji bankrotu se svým exotickým zbožím – a nakonec jednu takovou typicky britskou seniorku, jež to všechno „sleduje z balkónu“ odvedle.
Na rozdíl od její předešlé novely Unloved (Nemilovaná, 1994), v níž se paměť také zničehožnic vyhrne na hladinu současnosti, v podobně rozložené společnosti – umístěné pro změnu do jednoho francouzského zámku, vychází Doplavat domů zavedenému módnímu vkusu. Kdo by nestál o trochu té lekce z freudismu? To jistě nikoho neurazí...
Ženy jsou tu objekty zájmu – v centru je „narušitelka Kitty“ – ale zároveň i principy. „Ona není básnířkou, ale básní“, jak zní jedna výstižná charakteristika. Kromě intrik, snované několika ženami najednou, dozvídáme se také například to, že již zmíněný Joe (jinak Jozef, a tedy polského, respektive židovského původu), pokleká jedno odpoledne oddaně v jednom pravoslavném kostele v nedaleké Nice.
Postavy se tu zmítají mezi Erosem a Thanatem, čehož není zbavena ani puberťačka Nina, o kterou usiluje místní číšník Claude s havraním vlasem, jenž se nápadně podobá Micku Jaggerovi (za mlada). Karikatura mladého německého správce letní vily Jurgena, který „trochu hulí“, a budí zaujetí svými špinavými dredy, ale jinak je neškodný, jaksi patří k výbavě.
Vyplatí se jistě přeložit i starší Levyové novely, abychom měli její vývoj jako na Mitchellově talíři – její prvotinu Beautiful Mutants (Krásní mutanti, 1987), ale i Swallowing Geography (Hltaná geografie, 1994).
Surrealistický sendvič
Deborah Levyová složila svoji novelu jako dobře poskládaný sendvič: kapitoly, tvořené sedmi dny (nechybí ale ani prolog, ani epilog; nakladatelství Odeon ještě přidalo doušku od mladé spisovatelky Jany Šrámkové), mají své názvy, jež vrcholí dílčími pointami.Můžete se tak v klidu vracet tam i zpátky, pokud v tom tempu nestačíte. Dozvíte se kromě toho mnoho o rostlinách (Kitty je profesí botanička), o různých vodních potvorách, ale i třeba o tom, že Kitty má ve své šperkovnici hudbu z Prahy „na uklidněnou“. Ona sama ale zdaleka klidná není, a dokáže zneklidnit doslova všechny.
Poučená ale i velkými klasiky, jakými jsou Joyce, Proust, Beckett, Genet, Wolfová nebo Durasová, vystavuje svou katarktickou hrdinku chování, jímž strhává celou skupinku do víru tragédie. Postava Kitty je od počátku novely – a ještě několikrát, i na veřejnosti – úplně nahá. Jazyk Deborah Levyové z ní ale nečiní Ofélii, jak nám sugeruje česká obálka Ivana Brůhy, ale spíše zdatnou, i když nebezpečnou plavkyni, mezi mentálními bójemi lidské mysli.
Ne, není to ta pověstná Utopená ze Seiny, jak o ní kdysi básnil Apollinaire, ale ani od jednoho domácího francouzského bazénu. To by musela jít ještě o krok dál...
***
 |
Deborah Levyová
Doplavat domů
překlad: Jana Kunová
počet stran: 160
Odeon, Praha 2014
|
Žádné komentáře:
Okomentovat