Československo vzniklo před 100 lety, svůj zánik ale mělo ve svých kořenech

> politika > Československo > výročí > komentář vyšel na EuroZprávy.cz, dne 28. října 2018.

Až si dnes připneme placku s Masarykem nebo stužku v národních barvách, neměli bychom zcela ztrácet z povědomí, že dějiny státu, který právě před 100 lety vznikl, nebylo zcela samozřejmé. Československo zaniklo za pouhých 20 let, jeho obnovení provázely těžké peripetie s komunistickou nadvládou, a před 25 lety jsme se s ním, již v nových demokratických podmínkách, rozloučili nadobro. Co vlastně slavíme dnes, když jsme si nedokázali tento stát, za který umírali naši předci na několika frontách, uchovat?

Dnešní den je velkých dnem pro všechny, kteří věří tomu, že vznik Československa byl zcela mimořádným okamžikem. Na Evropské třídě pochodují v tuto chvílí dva tisíce vojáků, policistů a dalších ozbrojených složek, prezident republiky Miloš Zeman se dnes přesouvá z jednoho památníku ke druhého, od hory Vítkova k Národnímu muzeu (na Pražský hrad přichází jedna gratulace za druhou) - završením má být dnes večer předávání státních vyznamenání na Pražském hradě.

To, že připadá den na neděli, jistě umožní mnoha lidem i rodinami, jak jsem to viděl již včera na Evropské ulici, zcela spontánně přijít, a to i navzdory dešti, aby si něco z toho, co provázelo vznik Československa, připomněli.

Připomenout bychom si ale měli vedle samotného aktu, i to, jaké byly myšlenky, na nichž stát vznikal. Zapomenout bychom ale neměli ani na selhání, jež často provázela neschopnost tyto myšlenky vůbec udržet, někdy je přímo popřít, neřku-li přímo vymazat z učebnic. Ke 100. letům vzniku Československa by tudíž měla patřit i úvaha, zda jsme vůbec hodni nějaké oslavy, máme-li důvod se hlásit k odkazu tohoto státu, nejsme-li vlastně nakonec jen pohrobky čehosi, co již dávno zaniklo v oblacích kouře, pěně dní a za fasádou stále nových a nových lží, jimž jsme někdy tak náchylní věřit.

Československo jako „klín do německého živlu“

Kdo si ještě pamatuje vznik republiky, a těch lidí je stále méně a méně, má k tomuto datu zcela jistě silný emotivní vztah. Historici, kteří v uplynulých dekádách vznik různým způsobem popisovali, měli ovšem často své teze ve prospěch dobových výkladů - bývá často spojováno s tzv. českou otázkou (méně již otázkou slovenskou), akcentuje se masarykovská humanita, a velmi rádo se vzpomíná někdy i na Palackého „holubičí povahu českého národa“ -, tyto a jiné výklady dnes navíc politici účelově spojují s tím, co se po nich vyžaduje (například s účastí na válečných misích v Afghánistánu, prohloubení Evropské unie či přijetí eura, ne-li přímo s bojem proti terorismu).

Vznik státu, za který český a slovenský národ vděčí trojici mimořádných mužů - Tomáši Garrigue Masarykovi, Edvardu Benešovi a Milanu Rostislavu Štefánkovi -, neboť každý z nich různou měrou a kvalitou své osobnosti k tomuto přispěl, je významných datem. Za vznikem Československa ale stálo zároveň tragické rozbití Rakouska-Uherska, popření katolicismu a odmítnutí šlechty. Ne všichni byli spontánně proti.

Vznik republiky, která neměla do roku 1920 svou ústavu, ani svobodný zákonodárný sbor, provázel často chaos, zmatek veliký - některé oblasti, za všechny zmiňme jen německé protesty v Opavě, kterou zabrala československá armáda - a nebýt evropských států, jako Francie, Velké Británie, ale i Itálie, ale i garance Spojených států amerických, nevzniklo by vůbec nic. Jenom do roku 1920 velel československé armádě francouzský generál Maurice Pellé.

Nebyl to takový trochu „demokratický protektorát“? Jistě, skončila Velká válka, a při Versaillské smlouvě v roce 1919 měl rozhodující roli ministr zahraničí Edvard Beneš, odchovanec francouzského lycea v Dijonu, ale snaha rozbít „žalář národů", za který bylo Rakousko-Uhersko vyhlášeno, vyhovovalo především těm, kteří se vyhlásili za vítěze: Francie považovala Československo za „účinný val“ proti Německu, Británie s poťouchlostí sobě vlastní posilovala svůj statut jediné demokratické monarchie... americký prezident Woodrow Wilson, který původně navrhoval pro „země Rakouska-Uherska" autonomii, nakonec podpořil vznik samostatného Československa, který již dříve označil za „klín" do německého živlu.

Ideologie nové masarykovské republiky, jež podporovala několik nových proudů - zejména posilování „tradice revolučního husitství", dala vzniknout velmi problematické myšlence národa československého, a i nové církve československé.

Věřilo se ale hlavně samotnému „tatíčkovi Masarykovi“, jakémusi novému monarchovi v demokratickém hávu, a zapomínalo se na to, že některé jiné skupiny obyvatelstva, jež donedávna bylo rakouské, se necítí být ani kulturně, ani národnostně - i když byla myšlenka národa vnímána jako politická - spjati s novým režimem. Byli všichni ti Rakoušané - a že jich byly 3 milióny - opravdu hned Němci? Vyvlastnění šlechtických velkostatků v roce 1919 navíc v samotném lůně dosavadních rakouských elit, z nichž jenom část se připojila k Masarykovi, dal vzniknout později odmítnutí celistvosti státu a podpoře územních požadavků sudetských Němců.

Při slavnostní schůzi Poslanecké sněmovny k výročí 100 let Československa, připomněl v pátek poslanec Karel Schwarzenberg, potomek jednoho z rodů, jenž zažil rozštěpení svá vlastní zemské identity, i roli posledního rakouského císaře Karla I., slovy: „Buďme vděčni císaři Karlovi, blahé paměti, který zakázal použití násilí. Takže to předání moci v Praze a všude proběhlo naprosto klidně, bez násilí. Teprve poté se vrátil Masaryk, Beneš i pokusil se navrátit Štefánik ze zahraničí. Převrat byl dělán zde, mužů 28. října a byl to civilizovaný způsob, jak se to stalo."

Souzvuk událostí by ale neměl možná tak „hladký průběh", kdyby tu v zahraničí neoperovala silná „česká armáda", tvořená tisícovkami Čechů v Rusku, Francii a Itálii, pověstné a obávané legie, díky nimž byla nová, i když dosud nezrozená republika brána na milost, dokonce i respektována. K vyhlášení samostatné Československé republiky došlo 28. října 1918 v Obecním domě v Praze. Zasloužili se o něj tzv. muži 28. října, totiž: Antonín Švehla, Alois Rašín, František Soukup, Jiří Stříbrný a Vavro Šrobár. Ne všichni se v průběhu dvaceti let nové demokratické republiky zcela ztotožnili s původními ideály. Oněch dvacet let nestačilo, aby se zejména od počátku 30. let část politické, ale i občanské reprezentace neodvracela od Československa pod vlivem musolinismu a později hitlerovské nacismu.

Jak velmi přesně napsala americká historička Mary Heimannová v knize: Československo: stát, který selhal (2009), byl československý stát „natolik nestabilní, že se dvakrát za 74 let rozpadl". Podle ní byly důvody jeho vzniku ryze pragmatické. "Jeho založení ospravedlňoval Masaryk spojencům jako nástroj k zabránění budoucí pangermánské agrese a k udržování demokracie západního stylu ve střední Evropě. Tyto naděje se nenaplnily," tvrdí. Nezbývá než souhlasit. Domnívat, že česko-slovenský národ a stát plnil ve střední Evropě jakési mystické poslání, by bylo lhaním si vlastní kapsy. Přesto stojí za to vědět, že Československo není jen historická kapitola, ale dosud živý „historický terén“ k interpretacím, s nimiž si někdy sami nevíme rady. Proč se jim ale bránit, když nám zrovna nevyhovují a nesplňují pohled na nás samé, jak bychom si přáli?

Zajímavé mimochodem je, že mnoha českým historikům, kteří s historičkou Heimannovou polemizují, označující je za excesivní a hanobící český národ, toto její dílo dosud zatím ani, vyjma krátkých a řídkých úryvků, česky vůbec nevyšlo.

Bez násilí, ale bez výdrže - starý odkaz v nových pořádcích

Československo, onen Wilsonův „klín" v Evropě se velmi brzy stal něčím, co přestalo plnit účel, a zakladatelské mocnosti v Evropě nad ním podepsaly svůj ortel. Mnichovská zrada z konce září 1938, kdy se Francie, Itálie a Velká Británie podepsaly s Německem nad zánikem „jejich bývalé demokratické republiky", byla jen poslední ranou v konglomerátu "nových pořádků": nebyla jenom evropskou zradou ideálů, ale doslova pohřbením odkazu TGM, prvního muže Československa.

Jeho „demokratický kult", jenž za První republiky, dosahoval maxima, vzrůstal úměrně s tím, jak ostatní režimy, ten poválečný, ještě benešovský, ale později od února 1948 ten komunistický chtěl tuto vzpomínku vymazat. Závislost Československa na evropských mocnostech, se po válce - a "mnichovské zradě" - přeorientovala na Sovětský svaz. Nikdo se tomu nebránil...

V područí tohoto vlivu se nové Československo - spíše jako mýtus, a tím pádem trochu nerealisticky - objevovalo jako jakýsi „demokratický ideál", který narůstal nebo se naopak vytrácel. Během Pražského jara roku 1968 rostl, za husákovských "normalizačních" pořádků 70., ale i v 80. letech ustupoval. Když náhle po vzniku nového Československa na podzim roku 1989 přišlo na to, jaký že to bude stát, brzy se ukázalo, že to s tím odkazem není tak žhavé, jak by si člověk mohl myslet.

Prezident Václav Havel, jenž koketoval s tím, aby byl „novým Masarykem", po jeho zániku podal demisi, nechal se ale opět zvolit do čela nového, tentokrát již českého státu. Autor tohoto textu si vzpomíná, jak trpký a žalostný byl Silvestr roku 1992, který nevěstil již nic lepšího, než zánik státu, pro který tolik lidí v exilu, na zahraničních frontách, ale i doma - ať již máme na mysli různé odboje, aniž by je chtěl symetricky srovnávat -, bylo ochotno položit své životy. Ten stát prostě selhal, tak jako selhala tehdejší politická reprezentace.

Co vlastně dnes slavíme? Iluzi, mýtus „tatíčka Masaryka" a jeho demokracie? Politicky asi počátek politické demokracie, byť měl k té plné demokracii ještě daleko, ale rozhodně jako vrchol sounáležitosti dvou národů, Čechů a Slováků, kteří si k sobě našli cestu: paradoxně možná jinak po svém rozdělení. Československo již nikdo dnes oživovat nechce, není ani co, ale tak jako ideje často umírají se svými nositeli, přetrvává jejich mýtus. Československo a TGM je především mýtus.

Nebojme se slavit mýtus, bez toho by nebylo Čechů, mezi nimiž je „náš domov". „Mezi Čechy, domov můj“, jak zní zapomenutá část té písně, jejíž první sloku: „Kde domov můj?" se trochu zmateně učí jako hymnu malé děti. Neboť je to od narození i jejich hymna: v těch mnoha osmičkách, které letošní rok slavíme, je to ale na  někdy prostě moc.