Působí zasmušile, nevyhovuje mu, že vůči prezidentskému úřadu panuje v české společnosti neúcta. Věří stále na „neviditelnou tichou diplomacii“, která se podle něj nedělá tím, že si „lehnete na kanape a necháváte se fotografovat“. Svým způsobem je emeritní diplomat Rudolf Jindrák pravým opakem svého předchůdce Hynka Kmoníčka, jenž nyní kormidluje českou zahraniční politiku ve Washingtonu.
***
Na ministerstvo zahraničí přišel Rudolf Jindrák po skončení Právnické fakulty Univerzity Karlovy jako dvaadvacetiletý mladý muž, a zažil tím pádem v Černínském paláci ministrování celkem patnácti ministrů zahraničních věcí. Nejraději vzpomíná na dobu „velké euforie“ v podobě sametové revoluce na podzim roku 1989. „Mým skutečně prvním ministrem byl Jiří Dienstbier,“ říká přesvědčivě s leskem v oku. Na atmosféru té doby ale vzpomíná s trochu posmutnělým úsměvem. Nosil tehdy každý den ministrovi Dienstbierovi smlouvy o rušení vízového styku, a byl u toho, když se poprvé otevíraly hranice tehdejšího Československa se Západem.
Pane řediteli, dnes byl jmenován novým ministrem Tomáš Petříček. Nedalo se to stihnout přeci jenom dříve? Jmenován měl být minulý týden...
Jedná se o ryze časové a protokolární důvody. Nehledal bych za tím nic víc než časovou souslednost. Prezident odlétal na summit na Slovensko, vracel se o víkendu. Potom měl ještě nějaký program. Dnes je znovu zpátky na Hradě a ke jmenování došlo, jak bylo ostatně již oznámeno Komunikace s Černínským palácem samozřejmě po celou dobu běžela, byla to již jen otázka formálního kroku.
Na ministerstvu zahraničí jste působil již od roku 1986, před vámi defilovala celá plejáda ministrů, od Jiřího Dienstbiera až po Lubomíra Zaorálka. Co vám vysvitne, když se řekne třeba nějaké to jméno, jako Josef Zieleniec, Jan Kavan…
Prvním ministrem byl pro mne skutečně až Jiří Dienstbier, který tehdy přišel ve velmi euforické době, kdy se celá řada věcí měnila. Já jako absolvent Právnické fakulty UK jsem dělal právní agendu, sepisoval jsem dohody o bezvízovém styku s takovými zeměmi jako Německo, Francie… prostě základy toho, co se považuje dnes za naprosto automatické. Tehdy to byla ale obrovská věc. Já třeba do té doby nebyl vůbec za Západě. Pamatuji se, jak jsem Jiřímu Dienstbieročesko-německá deklarace, vi nosil jednu smlouvu za druhou k podpisu. Během čtrnácti dnů zrušili devizové povinnosti hned s několika západoevropskými státy.
Mám na tu dobu velmi hezké vzpomínky. Potom jsem ale velmi brzy, již v létě 1990 odjížděl nejprve tenkrát do Bonnu a potom do Mnichova na zastupitelský úřad. Velmi důležitým ministrem byl Josef Zieleniec, který po rozdělení Československa nastavil na úřadě řadu procesů a mechanismu řízení, z kterých dosud čerpáme. On na to byl velmi zdatný. Také na Jana Kavana vzpomínám rád, stejně jako Jaroslava Šedivého. Tou dobou uzavíralo jednání o česko-německé deklaraci, a to byla velmi těžká agenda, založení Česko-německého diskusního fóra a Fondu budoucnosti.
Ministr Jan Kavan mně v roce 2001 povolal jako náměstka z Budapešti. S ním jsne spolupracovali, byť krátkou dobu, velmi intenzivně. Myslím, že Jan Kavan, byl velmi dobrý ministr, který dokázal velmi zúročit své zkušenosti života v Velké Británii… Nesmím ale zapomenout ani na Sašu Vondru, Karla Schwarzenberg, s každým tím ministrem mám spojeny okamžiky, kdy jsem přijížděl nebo odjížděl. Do roku 2004 jsem byl ještě náměstkem ministru Cyrilu Svobodovi tři roky náměstka. To byla taky velmi dobrá spolupráce.
Potom jsem se vrátil po dvanácti letech z Rakousku a Německa, a byl jsem náměstkem u ministra Lubomíra Zaorálka, s kterým jsem si ale nesedl, takže došlo k tomu, že jsem v roce 2015 odešel, potom jsem byl na úřadu vlády u pana premiéra Sobotky.
A to jste se neshodli nějak osobnostně, nebo proč?
Já jsem byl dlouho venku a patrně jsem úplně nevnímal všechny vnitropolitické skutečnosti. Už je to ale za mnou. Už to považuji za vyřízené. Jak se říká: „Co tě nezabije, to tě posílí...“
Mohli jsme být dál, ekonomicky i společensky, i vzdělanostně
Se svými zkušenostmi máte možnost velkého srovnání. Dnes po třiceti letech to místy vypadá, že ta vysoká očekávání jsou v mnoha směrech zklamána a občas to dokonce vypadá jako selhání elit i části politické reprezentace. Jak to vidíte vy? Jakou dnes cítíte náladu ve společnosti?
Podívejte, mně bylo v roce 1989 dvacet čtyři let. Člověk to začal vnímat v nějaké dlouhodobější perspektivě až později, zvláště, když poté například zakládáte rodinu. Není myslím dnes nějakého velkého důvodu, aby byl člověk nějak zklamán: já jsem žil 18 let v zahraničí, z toho 16 let v západní Evropě. Myslím si ale, po pravdě, že jsme měli býti trochu dál, ať již ekonomicky nebo společensky, protože přeci jenom těch třicet let, to je hrozně dlouhá doba… A já jsem pořád netrpělivý. První republika přece trvala 20 let, komunismus trval 40 let, a my se v té délce vlastně k tomu již blížíme.
To samé platí i o úrovni vzdělání: když se podíváte na žebříček univerzit, ve světě, v Americe, ale i jinde… mohli jsme být dál. Na druhou stranu, nechci tím říct, že bychom si měli nějak přehnaně stěžovat. Nestěžujme si, Česká republika je v dobré kondici, i politicky přes všechny peripetie, jsme standardní demokratickou zemí… pouze naše národní povaha je taková, že nejsme pořád s ničím spokojeni.
Tak trochu si za to vlastně můžeme i my sami. A potom, mám hlavně obecně obavu, že se nám, a mám na mysli zahraniční politiku, především vyčerpala velká témata: Evropská unie, dříve Evropské společenství, vstup do NATO. Jistě, mnoho se toho podařilo, ale dnes musíme především obstát v soutěži s ostatními státy.
"U Visegrádské čtyřky bych sám přivítal, kdyby měla více viditelných pozitivních témat. Na Západě si Visegrádskou čtyřku často spojují především s jediným tématem, kterým je bohužel migrace."
Zdá se mi někdy, že se občas soustředíme v zahraniční politice na jedno téma, na dílčí krátkodobé cíle, a to je člověku potom někdy líto, že nám někdy chybí perspektiva dlouhodobější.Myslíte si, že bychom měli mít v Evropě a obecně jako země větší váhu? Co bychom měli dělat proto, aby naše diplomacie měla silnější pozici?
Nemyslím, že by naše role byla nějak zanedbatelná. Je to ale nakonec otázka nabídky a poptávky. Musíte být především atraktivní, ale musíme být také spolehlivý partner. Měli bychom být schopni uzavírat nějaké koalice, být součástí společenství, nejbližší je samozřejmě spolupráce se zeměmi Evropské unie. Ve vojenské oblasti je to samozřejmě NATO, nepopiratelně.
A jaké je podle vás spolupráce s Visegrádskou čtyřkou?
U Visegrádské čtyřky bych sám přivítal, kdyby měla více viditelných pozitivních témat. Na Západě si Visegrádskou čtyřku často spojují především s jediným tématem, kterým je bohužel migrace.
Na summitu ve Vysokých Tatrách jsme se bavili o současných výzvách v Evropě, o tom, jaký je rozpočtový rámec, za druhé jsme se zabývali sociální situací ve státech Visegrádu, kde rozdíly jsou velké i mezi námi navzájem. Třetí téma je...zaměstnanost, životní úroveň a technologický pokrok. Ale obecně řečeno je dobře, že není zcela striktně dáno, o čem prezidenti musí mluvit. Já vidím obrovský přínos této skupiny zejména v tom společném postupu, spojenectví. Neumíme se bohužel sami příliš prosazovat v multilaterárních strukturách, OSN, OBSE...
O to se ale dosti významně snažil ministr Kavan...
Ano, on se o to velmi snažil. Ale musím vám říct, že já se někdy tak trochu závistivě dívám na své slovenské přátele, kteří mají v mezinárodních souvislostech větší pole působnosti. Někdy jsme se až příliš zaměřovali na bilaterální spolupráci. Důležitá poučka jistě je, že bez bilaterálních vztahů nemůžete mít dobrou spolupráci. Pokud se budeme například hádat s Německem o reparace...
Ony jsou v běhu nějaké reparační soudy?
Pokud vím, tak Polsko něco chystá…
Ale u nás?
Bylo to předmětem nějaké interpelací, poslanec KSČM tuším před třemi týdny interpeloval premiéra… po právní stránce je to sice otázka stále sporná, i když je tu jasný právní rámec Pařížských dohod, kde jsme nečerpali náhrady, ale toto období jsme již překonali. Pokud bychom se chtěli bavit o reparacích, opak jsou tu z druhé strany nároky sudetských Němců. Ta většina lidí, která přišla po válce do Bavorska, čtvrtý kmen, jak Němci říkají, přišla do vysoce zanedbané a po válce zničené země. Česko-německá deklarace ovšem v článku 4, abych citoval, říká, že i když máme jiné názory, a to právní a politické, těmito věcmi již nechceme zatěžovat naše vztahy. Toho se dnes drží obě strany.
No ale CSU například funguje stále docela útočně, nemyslíte?
Já myslím, že ne. Spousta věcí se změnila od roku 1989. Já jsem toho pamětníkem. Byl jsem u všech těch velkých věcí. I ta situace v Bavorsku se již změnila, a v roce 2012 na úrovni premiérů Seehofera a Nečase. To narovnání vztahů je jeden z největších úspěchů české zahraniční politiky od roku 1989. To byl dlouho velký problém, my jsme byli s těmi Bavory v takové tiché válce.
A nyní tam jezdí všichni jako na výlet!
Víte, já jsem v té zemi žil 12 let a pochopil jsem velmi silně, jak máme s nimi hodně společného.
Pivo a knedlíky?
No ano, ta mentalita je hodně podobná. Ale i ta zátěž tam v našich vztazích byla velká: musíme si uvědomit, že z této země odešly tři milióny. A nebylo nikdy žádným tajemstvím, že němečtí kancléři zmiňovali otázku sudetských Němců opravdu pravidelně, většina politiků z CSU seděla a dosud sedí v koaliční vládě.
Migrace objektivně demoluje Evropy
V Evropě se v těchto dnech rýsují dva protilehlé tábory, které se patrně utkají na jaře v evropských volbách. Na jedné straně maďarský premiér Vikor Orbán, na druhé francouzský prezident Emmanuel Macron. Co si o tom myslíte? My jsme často viděni jako stoupenci Orbána. Nestálo by za to se z tohoto zjednodušení vymanit?Bohužel, i toto je pohled Západu na společenství Visegrádského bloku, že je to nějaký tábor orbánovský tábor v boji proti táboru macronovskému. Je to velké zjednodušení, ale ta se pochopitelně často v politice dělají. Každý stát má ale svou vlastní prioritu, i svůj vlastní charakter. Česká republika má na věci svůj vlastní názor, a musí být schopna ho ubránit. Migrace přece objektivně demoluje Evropy.
A já se občas fascinovaně dívám, že to těm lidem v Bruselu nedochází, že se v té Evropě za poslední čtyři roky stalo. Ať se podívají na výsledek voleb v Itálii, Německu, Velké Británii, to referendum. Pokud někdo chce říkat, že se tady nic neděje… v Británii přece migrace také rozhodla o brexitu, podle mého soudu.
„Na Západě jsem žil poměrně dlouho, a Západ nás vidí stále takovou tou pokřivenou optikou, že jsme nějaký Divoký Východ. Přitom jsme možná mnohdy vzdělanější, šikovnější, než některé státy na Západě.“
To je tady jak na tom Titaniku. Šampaňské pořád bouchá, orchestr pořád hraje a loď nabírá… co nabírá, již nabral vodu. Já to těžko chápu, a občas je ta realita někde jinde. A navíc si myslím, že běžný občas má úplně jiné starosti. Naše politika by měla být atraktivní, zajímavá. Jakmile ti lidé, kteří nejsou spokojení, nepůjdou volit, tak to bude hodně špatné. Na Západě jsem žil poměrně dlouho, a Západ nás vidí stále takovou tou pokřivenou optikou, že jsme nějaký Divoký Východ. Přitom jsme možná mnohdy vzdělanější, šikovnější, než některé státy na Západě. Díky tomu zjednodušování nám to opravdu neprospívá. Neměli bychom se schovávat tu za Macrona, tu za Orbána, ale měli bychom mít vlastní sebevědomou politiku, vlastní názory a ty říkat nahlas.„Prezident bývá někdy kritizován za to, že má na věci svůj vlastní názor. Jedním z příkladů jsou sankce – nejen proti Rusku, ale i jiným zemím. Politici ho často plácají po ramenou a říkají: Výborně! Když ale vystoupí před kamery, tváří a chovají se jinak.“
A myslíte si, že pan prezident takto přemýšlí?On tak nejen přemýšlí, ale on i koná. Prezident bývá někdy kritizován za to, že má na věci svůj vlastní názor. Jedním z příkladů jsou sankce – nejen proti Rusku, ale i jiným zemím. Politici ho často plácají po ramenou a říkají: Výborně! Když ale vystoupí před kamery, tváří a chovají se jinak. Jak pana prezidenta znám, nemá ani tak ambici být lídrem v evropských věcech, aby snad něco organizoval, ale usiluje o sebevědomou a svéprávnou politiku. A chce říkat věci nahlas.
Jak jste na tom ve vztahu k Rusku? Chcete revidovat, kromě odmítavého postoje prezidenta k protiruským sankcím Západu, ještě nějaké další postoje vůči němu?
Rusko je pro nás velmi důležitým zahraničním partnerem. Některé věci jsou ovšem, samozřejmě, neaceptovatelné, jako je například anexe cizího státu. My ale, kteří si ještě pamatujeme blokové rozdělení, víme, co to znamenalo být v izolaci. Ani z politických, ani ekonomických důvodů tu není zájem, aby se Rusko úplně zablokovala. Tato země je důležitým partnerem, je čím dál tím důležitým hráčem na různých teritoriích, a je třeba k němu zkrátka nalézt cestu.
***
Profil:
Ředitel politického odboru kanceláře prezidenta republiky Rudolf Jindrák (*1964) nahradil svého předchůdce Hynka Kmoníčka, který odjel na velvyslanecký post do Washingtonu, na jaře loňského roku. Pro mnohé pozorovatele to bylo překvapení. „Nenajdete ale na zamini věrnějšího člověka, než byl a je stále Ruda Jindrák, proto si ho Zeman vybral,“ říká jeho dávný kolega z ministerstva.
Absolvent Právnické fakulty Univerzity Karlovy nastoupil na ministerstvo zahraničních věcí v roce 1986. „Nastoupil jsem v srpnu 1986 na několik měsíců, a hned jsem šel na vojnu. Tehdejšího ministra, kterým byl Jaromír Johanes, jsem vlastně ani neviděl. Působil jsem na spisovně konzulárního odboru, pomalu ve sklepě Toskánského paláce,“ vzpomíná na tu dobu.
Po absolvování vojenské služby pracoval již v nových poměrech. V zahraničí pobýval velmi často, nejdéle v německy mluvících zemích, kde s Byl nejprve generálním konzulem v Mnichově (1993-1995), velvyslancem v Maďarsku (1998-2001), Rakousku (2004-2006) a Německu (2006-2013).
Jako náměstek dvou ministrů, Cyrila Svobody a Jana Kavana, se podílel na důležitých rozhodnutích české diplomacie, mimo jiné podepsání Česko-německé deklarace v roce 1997. Jako náměstek u Lubomíra Zaorálka v roce 2014 vydržel necelý rok. Před nástupem na Pražský hrad působil jako poradce sociálně-demokratického premiéra premiéra Bohuslava Sobotky.
Žádné komentáře:
Okomentovat