> politika > Francie > komentář vyšel na EuroZprávy.cz, dne 17. října 2018.
Čekání bylo dlouhé. Nikdy za celé dějiny režimu V. Republiky, ustavené generálem Charlesem de Gaullem v roce 1958, to tak dlouho netrvalo. Dnes, v úterý 16. října úderem 9.30 hodiny, ale Elysejský palác, sídlo francouzského prezidenta, oznámil složení nové vlády. Má celkem třicet pět členů včetně předsedy vlády. To je o tři víc než ta vláda předcházející, nazývaná jako Philippe II po premiéru Édouardu Philipovi, který i nadále zůstává jejím předsedou, a to stále jako Philippe II., neboť nesložil jako premiér demisi. „Tento vládní tým bude v příštích měsících pokračovat ve vládní politice a reformním programu," oznámil prezidentský palác.
Mezi hlavními osobnostmi, jež by měli přinést změnu a vítr do plachet politice Emmanuela Macrona, jenž od léta čelí drastickému propadu výzkumů veřejného mínění, je zejména postava Christopha Castanera, bývalého ministra pro vztahy s parlamentem, ale především šéfa Republiky na pochodu, politického uskupení, jež přivedlo v květnu loňského roku do čele Francouzské republiky dosud jejího nejmladšího nájemníka.
Christophe Castaner se nově stal ministrem vnitra. Nahradí charismatického Gérarda Collomba, který dal před dvěma týdny přednost „své radnici“ Lyonu – a podal tak trochu „truc-demisi“.
Čtyři ministři, kteří již nebyli osloveni, aby pokračovali ve svých misích, jak píše kouzelně francouzský tisk, prostě již odešli: kromě Gérarda Collomba je to zejména ministryně kultury Françoise Nyssenová, známá spíše ve nakladatelských kruzích jako majitelka Actes Sud a ministr pro územní soudržnost Jacquesa Mézard. Mezi osmi novými ministry jsou bývalý člen Republikánů (LR): Franck Riester, současný předseda strany Agir,, který byl jmenován ministrem kultury, socialista Didier Guillaume na zemědělství a Marc Fesneau, poslanec Demokratického hnutí (MoDem), jenž převezme po Castanerovi vztahy s parlamentem. Za zmínku stojí rovněž vytvoření nového ministerstva pro centristku Jacqueline Gouraultová, která stojí v čele ministerstva pro územní soudržnost a územní společenství, mající k dispozici dva nové nové „zmocněné ministry“, totiž makronista Juliena Denormandiea a Sébastiena Lecornua, bývalého ministr Republikánů, který byl dosud stáním tajemníkem.
Výčet nemusí být zajímavý pro toho, kdo se nevyzná v bludišti Macronie, toho zvláštního politického uskupení a jeho vlivu, jenž tvoří fakticky „stát ve státě“. Po aféře, jež uprostřed léta vypukla jako aféra Benalla - kolem tělesného strážce prezidenta, který tvořil policejní „paralelní síly“ - se vláda mladého prezidenta výrazně proměnila a propadla v důvěře veřejnosti.
Paradoxní je, že tam, kde ztratil Macron, naopak získal Édouard Philippe, který dokázal s obdivuhodným klidem zvládnout trochu hysterickou a vynucenou demisi svého ministra Collomba, který neunesl Macronovu kritiku, urazil se a s velkou pompou ohlásil odchod. Premiér Philippe to „opravdu dal“ doslova bez mrknutí oka.
Ozývají se hlasy, které by si přály, ale se Macron opět vrátil na výsluní: od triumfu a očekávání počátku se ale Macron dostává zvolna do fáze „skřípání zubů“, kdy veřejnost jen obtížně zvládá jeho styl i reformy, jdoucí na ruku horním deseti tisícům. Jeho snahy čelit nacionalismu v Evropě jsou pozorovány jako součást dekorace, které si Macron připravil již ve svém útlém dětství jako „školní divadýlko“ pod taktovkou své nynější ženy Brigitte. „Potřeba nového nadechnutí je touto změnou ztělesněná,“ uvítal novou vládu předseda Národního shromáždění Richard Ferrand. „Vítám také utvoření ministerstva pro územní soudržnost, které tak sdružuje město s bydlením, jež tak umožní vytvořit důležité partnerství s regionálními kolektivy, kolem tohoto skvělého týmu," pravil květnatě Ferrand.
Opozice ale zuří a spílá Macronovi. Vadí ji hlavně délka rozvah, jež zmítala celým politickým spektrem. Do toho přišly ještě záplavy.
„Pětatřicetidenní prodleva pro vznik vlády, která je otevřenou branou pro Macronii, to je prostě velmi dlouhá doba," zahlásil socialistický poslanec Boris Vallaud. Opozice na pravici naopak mluví o „suché vyčerpanosti“. Místopředseda Republikánů Damien Abada soudí, že Macronie je „vyčerpaná a suchá“. „Emmanuel Macron se během deseti dnů ztratil v kalkulacích stranického aparátu a zapomněl věnovat pozornost očekáváním Francouzů,“ má jasno Abada.
O tom, že nová vláda není žádná sláva, mluví i radikální opozice z řas Národního sdružení (RN) kolem předsedkyně Marine Le Penové. „Trochu toho MoDemu, konstruktivistů, několik socialistů, několik republikánů, ale to všechno je pořád to samé. Pan Macron používá ty nejstarší praktiky, jež vedou až ke karikatuře, když vidíme nominace nominace přátel a jeho stranickou politiku,“ ostře kritizuje kvalitu vlády mluvčí hnutí Sébastien Chenu.
Změna Macronovy profese: z hodináře v prodavače písku
„Co je jisté,“ míní Desgouilles, „že Emmanuel Macron v této válce proti předsedovi vlády vyšel vítězně. Na ministerstvo vnitra si vybral muže ze svého nejbližšího prvního kruhu a upřednostnil posílení MoDemu ve vládní většině, ačkoliv bylo možné povolat třeba Alaina Juppého nebo Jeana-Pierra Raffarina, kteří by při této příležitosti jistě rádi uvítali, že by vstoupil s velkou pompou očekávání evropských voleb.“ Potíž s oběma bývalými premiéry by ale zároveň bylo potvrzením, že bez těch „starých dobrých“ politiků se prostě neobejde ani ten „krásný nový svět“ prezidenta Emmanuela Macrona.
Důraz na nové ministerstvo je ale viditelnou snahou Macrona usmířit si tzv. územní celky, neboť dosud upřednostňoval zejména vlivné donátory úlevou v penězích a daních.
Likvidace daní z bydlení, která ubírá z kasy menším městům a obcím, ale těžko může Macron jen tak záplatovat. Nejnovějším incidentem v pořadí, který rozlítil starosty, je rozšíření seznamu těch starostů, kteří zvýšili sazbu právě za bydlení.
Ztrátu „těžkých vah“ typu Collomba, ale i Nicolase Hulota na ministerstvu ekologické trasformace, z počátku tohoto konce hájení, zvolna přechází do fáze zloby.
Žádné komentáře:
Okomentovat