> politika > Česko > vyznamenání > výročí > komentář vyšel na EuroZpravy.cz dne 29. října 2018.
Někteří seděli v řadách předních, vybraní zasloužilí přímo v první řadě. Pochybnosti nad tím, že každá moc si vybírá své nohsledy, se nerozplyne ani po rituálu na Pražském hradě, kde byla v neděli 28. října večer udělována vyznamenání především těm, kteří se vyhřívají ve slunci prezidenta Miloše Zemana. Ten v medailích rozdal, co mohl...
Fanfáry a povely Hradní stráže s prapory nepřehlušily ten plačtivý deštivý podvečer, kdy byli vedle padlých v Afghánistánu vyznamenáni na Pražském hradě i ti, o něž by si nedávno neopřel nikdo ani invalidní hůl. Ne, nebyla to žádná legrace, když vyznamenán byl i lidový bavič. Neporučíš větru, ani dešti, když podaří se, co podařit se má. Inu, nikdo není dokonalý...
Kdo nepřišel, měl prostě smůlu
Na první pohled to vypadlo, že nikdo nechyběl: o červené polstrované židle byl zájem, chvíli to dokonce vypadlo, že se bude muset vzadu ještě jedna řada přidávat. Protest těch, kteří nepřišli hradní protokol srovnal s těmi, kteří pozváni nebyli. Kdo nepřišel, měl prostě smůlu.
Mezi těmi, kteří se zdravili, patřila především smetánka politických žonglérů, zleva i zprava, rozesmátých arivistů, příchylného nejvyššího kléru a všudypřítomného diplomatického sboru s doprovodem někdy tak sveřepě extravagantním, že to nevyvolávala jen pozdvižená obočí rovněž přítomného, a moudře pokyvujícího prezidenta Václava Klause s chotí.
Nechyběl zpěvák, podnikatel, zbrojař, předseda strany, ani kolaborant. Těm, kteří přišli, protože nemají rádi planá gesta (jež si nejlépe nechat odsouhlasit v parlamentu sociálních sítí), patří úcta, že se při tom následujícím obřadu ve Vladislavském sále, kdysi největším světském raně renesančním sálu na světě, nepropadli hanbou do sychravého gotického sklepení.
Nebyla to jenom atrakce, vždyť tento sál byl k atrakcím všeho druhu i vybudován. Každá doma má přece mravy. „O tempora, o mores,” věděl již Ciceron, římský řečník, politik, filozof a spisovatel. Může nás uklidňovat, že od časů tohoto věhlasného muže se nic moc nezměnilo. Ano, pamatujeme si rovněž, že i Zemanovi předchůdci, prezidenti Václav Havel nebo Václav Klaus, vyznamenávali i své blízké kamarády, a ti zkrátka, kteří se k jejich milosti a díkuvzdáním nedobrali, prostě si jen počkali. Dočkali se časů nových, v nichž i husy i houseři, byli vyznamenáni.
Štefánikova šavle a legionářské tradice prezidenta s modrou knížkou
Na výzdobu Vladislavského sálu bylo použito 2000 růží v národních barvách. Použita také byla prezidentská standarta Hradní stráže z roku 1924. Prezident již dopředu na vojenské přehlídce na Evropské třídě odpoledne ohlásil, že nechá přinést do starobylého sálu k té příležitosti i šavli Milana Rastislava Štefánka, kterou tento bývalý ministr vojenství, letec a astrolog, dostal kdysi od legionářů.
V duchu legionářských a vojenských tradic byli také vyznamenáni v první řadě vojáci. Prezident Zeman při té příležitosti, ač sám nevoják a držitel modré knížky, pevně zdůraznil, že odcházet z mise v Afghánistánu nepřipadá do úvahy, neboť by to byla zbabělost. Spojením tradic legionářských z minulosti a současnosti učinil velký oslí můstek, který patřil k těm největším v průběhu večera. Ne každý voják, byť nasazuje svůj krk a život, slouží vždy správné věci. To ukáže až čas, a v tomto případě, je ještě hodně brzy.
Nejvyšším vyznamenáním Řádem bílého in memoriam byli vyznamenáni prvorepublikoví generálové Josef Bílý, Stanislav Čeček a Karel Husárek. Podle očekávání se dostalo medaile za hrdinství třem nedávno padlým vojáků v Afghánistánu, totiž Kamilu Benešovi, Martinu Marcinovi a Patriku Štěpánkovi. Oceněn byl rovněž olympionik a gymnasta Jan Gajdoš, vězněný ve třech nacistických káznicích za odboj.
Mezi těmi, na které si prezident Miloš Zeman trochu účelově vzpomněl, byl prvorepublikový politik Antonín Švehla, jenž prezidentovi posloužil jako vzor stranictví – a překvapivě i čtyřiadevadesátiletý rozhlasový pracovník Karel Lánský, jenž byl v srpnovém roku 1968 dočasně i ředitele Československého rozhlasu. Možná si tím chtěl jen prezident vynahradit, že při výročí 50 let od srpnové sovětské okupace nebyl přítomen při pietním aktu.
Speciální kapitolou může být Zemanovo zaujetím ekonomickými průšvihy, a především kauzou OKD. V tomto duchu se také nesla i některá ocenění. Prezident nebyl při té příležitosti sprostý, což si dnes zaslouží pochvaly.
Ne, demokracie není jen dialog, ale i rozčílení
Prezident chtěl být v projevu před předáváním medailí důrazný, apelativní, nechyběla ale ani ironie, ba dokonce ani lecjaký ten (ne) skrytý význam. Zeman ocenil „skutečného politologa” (myslel patrněoceněného Zdeňka Zbořila), ale i muže, jehož již jméno jistě „předurčuje zabývat se dendrologií” – Václav Větvička, botanik, popularizátior vědy a spisovatel, přijal toto přirovnání s nadhledem a sympatickým úsměvem.
Chvíli to vypadalo, že až budou oceňováni představitelé kultury a novinářské obce, přijde na pořad donesená Štefánikova šavle. Sabráž se ale nekonala, šampaňské se nesekalo, nedošlo ani k žádnému jinému užití, ačkoliv šavle jsou přeci jenom nástroj, jenž není ryze dekorativní. A tak se dostalo (i bez pokleku) na hudebníky Michala Davida, Ondřeje Hejmu, novináře Erika Besta, Janu Lorencovou a Milana Syručka, básníka Karla Sýse, spisovatelku Lenku Procházkovou, herce Ivana Vyskočila a baviče Jiřího Krampola. Někteří jsou ve svém oboru skutečně dobří, jiní by možná udělali lépe, kdyby raději vůbe nepřišli.
Ale jak pravil pan prezident, který se zaštítil slovy Tomáše Garrigue Masaryka, hojně citovaného a parafrázovaného v těchto dnech: Demokracie není jen diskuse, protože demokracie je sice dialog, ale rozčílení není program! Nemá proto smysl se nad tím, komu prezident Zeman medaiele udělil, až tak zabývat, komu ji neudělil či neudělil, pro některé – mám na mysli například mladého historika Michala Macháčka, jenž napsal mimořádnou monografii Gustáva Husáka (a byl oceněn) – to může být nakonec i intelektuální motivací.
Česká společnost je ale nad Zemanem dlouhodobě rozčílena, i když jeho kritikové – jak tvrdí nekonformní spisovatel David Zábranský – v něm opravdu definitivně zardousili ambici být „novým Masarykem”. Poslední petice za jeho odstoupení – již vyhlásili petenti Petr Havlík, Táňa Fischerová, Olga Sommerová, Fedor Gál a Michael Kocáb - nyní dosahuje po šesti dnech počtu 4 659 podpisů. A roste dál...
Kdo nepřišel, měl prostě smůlu
Na první pohled to vypadlo, že nikdo nechyběl: o červené polstrované židle byl zájem, chvíli to dokonce vypadlo, že se bude muset vzadu ještě jedna řada přidávat. Protest těch, kteří nepřišli hradní protokol srovnal s těmi, kteří pozváni nebyli. Kdo nepřišel, měl prostě smůlu.
Mezi těmi, kteří se zdravili, patřila především smetánka politických žonglérů, zleva i zprava, rozesmátých arivistů, příchylného nejvyššího kléru a všudypřítomného diplomatického sboru s doprovodem někdy tak sveřepě extravagantním, že to nevyvolávala jen pozdvižená obočí rovněž přítomného, a moudře pokyvujícího prezidenta Václava Klause s chotí.
Nebyla to jenom atrakce, vždyť tento sál byl k atrakcím všeho druhu i vybudován. Každá doma má přece mravy. „O tempora, o mores,” věděl již Ciceron, římský řečník, politik, filozof a spisovatel. Může nás uklidňovat, že od časů tohoto věhlasného muže se nic moc nezměnilo. Ano, pamatujeme si rovněž, že i Zemanovi předchůdci, prezidenti Václav Havel nebo Václav Klaus, vyznamenávali i své blízké kamarády, a ti zkrátka, kteří se k jejich milosti a díkuvzdáním nedobrali, prostě si jen počkali. Dočkali se časů nových, v nichž i husy i houseři, byli vyznamenáni.
Štefánikova šavle a legionářské tradice prezidenta s modrou knížkou
Na výzdobu Vladislavského sálu bylo použito 2000 růží v národních barvách. Použita také byla prezidentská standarta Hradní stráže z roku 1924. Prezident již dopředu na vojenské přehlídce na Evropské třídě odpoledne ohlásil, že nechá přinést do starobylého sálu k té příležitosti i šavli Milana Rastislava Štefánka, kterou tento bývalý ministr vojenství, letec a astrolog, dostal kdysi od legionářů.
V duchu legionářských a vojenských tradic byli také vyznamenáni v první řadě vojáci. Prezident Zeman při té příležitosti, ač sám nevoják a držitel modré knížky, pevně zdůraznil, že odcházet z mise v Afghánistánu nepřipadá do úvahy, neboť by to byla zbabělost. Spojením tradic legionářských z minulosti a současnosti učinil velký oslí můstek, který patřil k těm největším v průběhu večera. Ne každý voják, byť nasazuje svůj krk a život, slouží vždy správné věci. To ukáže až čas, a v tomto případě, je ještě hodně brzy.
Nejvyšším vyznamenáním Řádem bílého in memoriam byli vyznamenáni prvorepublikoví generálové Josef Bílý, Stanislav Čeček a Karel Husárek. Podle očekávání se dostalo medaile za hrdinství třem nedávno padlým vojáků v Afghánistánu, totiž Kamilu Benešovi, Martinu Marcinovi a Patriku Štěpánkovi. Oceněn byl rovněž olympionik a gymnasta Jan Gajdoš, vězněný ve třech nacistických káznicích za odboj.
Mezi těmi, na které si prezident Miloš Zeman trochu účelově vzpomněl, byl prvorepublikový politik Antonín Švehla, jenž prezidentovi posloužil jako vzor stranictví – a překvapivě i čtyřiadevadesátiletý rozhlasový pracovník Karel Lánský, jenž byl v srpnovém roku 1968 dočasně i ředitele Československého rozhlasu. Možná si tím chtěl jen prezident vynahradit, že při výročí 50 let od srpnové sovětské okupace nebyl přítomen při pietním aktu.
Speciální kapitolou může být Zemanovo zaujetím ekonomickými průšvihy, a především kauzou OKD. V tomto duchu se také nesla i některá ocenění. Prezident nebyl při té příležitosti sprostý, což si dnes zaslouží pochvaly.
Ne, demokracie není jen dialog, ale i rozčílení
Prezident chtěl být v projevu před předáváním medailí důrazný, apelativní, nechyběla ale ani ironie, ba dokonce ani lecjaký ten (ne) skrytý význam. Zeman ocenil „skutečného politologa” (myslel patrněoceněného Zdeňka Zbořila), ale i muže, jehož již jméno jistě „předurčuje zabývat se dendrologií” – Václav Větvička, botanik, popularizátior vědy a spisovatel, přijal toto přirovnání s nadhledem a sympatickým úsměvem.
Chvíli to vypadalo, že až budou oceňováni představitelé kultury a novinářské obce, přijde na pořad donesená Štefánikova šavle. Sabráž se ale nekonala, šampaňské se nesekalo, nedošlo ani k žádnému jinému užití, ačkoliv šavle jsou přeci jenom nástroj, jenž není ryze dekorativní. A tak se dostalo (i bez pokleku) na hudebníky Michala Davida, Ondřeje Hejmu, novináře Erika Besta, Janu Lorencovou a Milana Syručka, básníka Karla Sýse, spisovatelku Lenku Procházkovou, herce Ivana Vyskočila a baviče Jiřího Krampola. Někteří jsou ve svém oboru skutečně dobří, jiní by možná udělali lépe, kdyby raději vůbe nepřišli.
Česká společnost je ale nad Zemanem dlouhodobě rozčílena, i když jeho kritikové – jak tvrdí nekonformní spisovatel David Zábranský – v něm opravdu definitivně zardousili ambici být „novým Masarykem”. Poslední petice za jeho odstoupení – již vyhlásili petenti Petr Havlík, Táňa Fischerová, Olga Sommerová, Fedor Gál a Michael Kocáb - nyní dosahuje po šesti dnech počtu 4 659 podpisů. A roste dál...
Žádné komentáře:
Okomentovat