„Revoluce důstojnosti“ přinesla vedlejší „násilné účinky“
Ukrajinci nazývají události, které se odehrály před pěti lety na Majdanu „revolucí důstojnosti“. Termín označuje radikální zlom, který tímto okamžikem nastal: stovky tisíc demonstrantů usilovaly o odstranění korupce tehdejší proruské autoritářské vlády, chtěli více demokracie a směřování do Evropy. Realita roku 2019 ale napovídá, že usilování našlo své výsledky jen částečně, píše švýcarský list, protože Ukrajina není schopna dostát reforem v klíčových oblastech. „Úspěchy a neúspěchy jsou spjaty s vedlejšími násilnými účinky revoluce,“ píše v komentáři Ivo Mijnssen.
Právě násilí bezpečnostních sil v únoru 2014 změnilo mírové demonstrace na povstání. Došlo tím paradoxně k urychlení pádu režimu prezidenta Viktora Janukovyče, který ztratil politickou oporu a po smrti desítek demonstrantů i oporu bezpečnostních sil země. „Po jeho útěku následovala skutečná vlna násilí z Ruska, jehož jednotky bez označení obsadily Krym a vedly následně k válce na východní Ukrajině a postavení plotu,“ píše se v komentáři.
Ruská agrese zajistila Ukrajině pevnou podporu Západu, k níž nedošlo v takové míře od proevropské „oranžové revoluce“ z konce roku 2004. Nově „probuzená občanská společnost“ od roku 2014 zvýšila v „tandemu se západními dárci“ tlak na vládu, aby uskutečnila slibované reformy. K úspěchům patří bezpochyby: asociační dohoda s Evropskou unií, bezvízový režim s Evropou, decentralizace a snížení závislosti na ruském zemním plynu, připomíná list.
„Hnijící kompromisy“ a legitimita vlády „mučedníků Majdanu“
Jsou tu ale také stinné stránky. „Pokračující násilí na Donbassu brání Ukrajině prosazovat demokratizaci v klíčových oblastech, jakými jsou boj s korupcí a důležitá reforma soudnictví. Konflikt, který bezprostředně následoval po Majdanu, utvořil „hnijící kompromisy“ mezi novými vládci, bezpečnostními silami a částí Janukovyčovy strany. V zásadě především nedošlo ke změně „oligarchické elity“, protože slabá vláda v regionech se musela ve svém důsledku spolehnout na „silné postavy“. Kyjev navíc potřeboval nasadit bezpečnostní síly do války, aby zabránil blížícímu se kolapsu armády.
Švýcarský list Neue Zürchen Zeitung vypočítává, že k dnešnímu dni – podle zpráv aktivistů pro lidská práva – slouží v policejních složkách na 1 700 bývalých členů notoricky známé zásahové jednotky Berkut. Vedle toho existují také „částečně neonacistické dobrovolnické prapory“, jež se podílely na „stabilizaci fronty“ v prvních letech války. Většina krajně-pravicových skupin, jež hrály důležitou roli při Majdanu, má „úzké vazby na ministerstvo vnitra“.
Tyto skupiny jsou často obviňovány z útoků na aktivisty občanské společnosti, jež nebyly nikdy důsledně vyřešeny, podobně jako střelba v roce 2014 na samotném Majdanu. „Rodiny obětí se chtějí obrátit na Evropský soud pro lidská práva, neboť viní vládu, jež zakládá svou rozhodující legitimitu na „mučednících Majdanu“, upozorňuje komentář.
I pět let po „revoluci důstojnosti“ visí dědictví násilí nad Ukrajinou jako temný stín. Dokud vláda a společnost nebudou schopny osvětlit „temnotu této moci“, demokratická a ústavní budoucnosti země zůstane utopií. Z důvodů vojenské hrozby zůstává jedinou jistotou výzva k ukrajinské jednotě. Odstranění „šedé zóny“ se ale jeví spíše jako herkulovský úkol, uzavírá Ivo Mijnssen v komentáři švýcarského listu Neue Zürcher Zeitung.
Žádné komentáře:
Okomentovat