Sirotci pravdy, dezertéři lásky – VII. část

literatura > fejeton na pokračování

Alexandre Cabanel: Ophelia, 1883.

Už si skoro nepamatuji, kde jsem minule skončil. Odette, ano – o ní jsem psal víc, než bylo patrně zdrávo, prostě se mi to trochu – sakra, vymklo – mi v čase připomněla, že s časem není radno si hrát. Ani s tím, co je kdo - ke komu ochoten cítit, nyní a dnes, když na to přijde. Čas plyne jako řeka. Dívám se na různé obrazy, kde Ofélie padá do řeky: ano, připadám si jako tahle Ofélie. Je to výraz slabosti, nebo nějaký módní transvestitní axiom? Uplynulo od posledního dílu tolik vody... že se bojím vkročit do stejné řeky.

Přichází ale jaro, květiny i stromy se ucházejí o naši pozornost. Ptáci zpívají... ráno, v poledne i večer, naposledy jsem zůstal u VI. části: ZDE. To bylo ještě v době, kdy jsem tento cyklus psával pro Britské listy. Už tento cyklus na tomto portálu, laskavý čtenáři, nenajdeš. Bude už jenom na Jehlice revue, protože Jan Čulík, šéfredaktor Britských listů, mi na Facebooku veřejně sdělil, že si nepřeje, abych k němu již psal. Yes!

Stávky. Protesty. Petice: Francie stojí na prahu sociální exploze!

> politika > Francie > analýza vyšla na portálu Parlamentních listů, dne 14. března 2016 

Studenti v mnoha historických situacích hráli ve Francii klíčovou roli.

„Hollande, jsi vyřízený, mládež je v ulicích!“ křičeli minulý týden studenti. Může za to jen reforma zákoníku práce? Za vzpourou, jež vyhřezla, stojí také frakce blízká bývalé první socialistické tajemnici Martiny Aubryové. Hollande má podle ní „měkké koule“. Už dnes se hraje o přežití současné vlády!
Na půl milionů Francouzů demonstrovalo v polovině týdne na výzvu odborářů, studentů a dalších organizací proti reformě pracovního zákona po celé zemi. Bylo to oficiálně poprvé od vyhlášení prodlouženého výjimečného stavu. Na dvacítka měst se zvedla k masivnímu protestu. Nejvíce Paříž: 100.000, ale i další města jako Lyon 10.000, Bordeaux: 15.000, Nantes: 15.000, Rennes: 10.000 a Toulouse: 20.000 manifestantů.

Spisovatel Daoud ťal do živého aneb Pod dvojí fatwou: fanatiků jediné pravdy

> kultura > civilizace > text vyšel na portálu Parlamentních listů, dne 7. března 2016

Spisovatel Kamel Daoud vyvolal velký rozruch po celém světě svým esejem

> Ve světě Alláha je největší bídou – bída sexu, napsal alžírský pisovatel Kamel Daoud. Odmítá ale, že by měli být muslimové viděni jako „divoši“. Jsou jenom... „jiní“. Žena je pro ně zakázanou touhou – oproti věčnosti. Kolektiv vědců protestuje...

Je muslimské kultuře vlastní násilí na ženách? Není Západ v zajetí představ, jež neodpovídají skutečnosti představ většiny muslimů? Jaké jsou hodnoty tisíců lidí, kteří přicházejí do Evropy? Podle alžírského spisovatele Kamela Daouda ztrácejí muslimové v Evropě duši: to vede k ponižování ženy! Kdo se vlastně bojí Daouda?

Praha­-Paříž: sentimentální itinerář jedné návštěvy

> kultura > fejeton > text vyšel na portálu Parlamentních listů, dne 25. února 2016

Ve Francii není výjimečný stav poprvé, i dříve pochodovali vojáci i před Notre-Dame.

> Pražský chodec v Paříži uprostřed prodlouženého výjimečného stavu

Letadlo Czech Airlines mělo zpoždění – pouhých deset minut. Posádka to oznámila téměř hrdě: v češtině i v angličtině, aniž by se snažila o francouzštinu. Angličtina je přece světový jazyk, že? Při ranním letu bývala kdysi snídaně, nyní se podávalo občerstvení pouze placené – a ten gumový croissant a cappuccino mne stály dohromady celkem čtyři čistá eura. Dalších deset minut se vymotávám z terminálu letiště, a protože potřebuji dorazit za půl hodiny do centra města, po chvíli váhání si stoupám u východu do fronty na taxíka.

Dispečerka u východu má na sobě fosforeskující oranžovou vestu a na hlavě pod kapucou pevně omotaný černý šátek. Neklamné znamení, že tu neplatí žádná ústrojová kázeň, ale emancipované rozhodnutí (jejích bratrů). Je to ale milá dívka, a když se ptám, kolik to bude odhadem stát do centra, odtuší téměř přátelsky: „Nějakých 50 euro.“

Zaváhal jsem podruhé, ale když elegantní šedesátník ve slušivém modrém obleku a kufříkem se zlatými zámky přede mnou bere taxi bez mrknutí oka, rozhoduji se rovněž. Time is money.

Úzká cesta nevede jen na most přes řeku Kwai

> kultura > knihy > recenze vyšla na portálu České televize, dne 10 února 2016

Spisovatel Richard Flanagan fascinuje svým stylem.

Monumentální román Úzká cesta na daleký sever australského spisovatele Richarda Flanagana zaujme strhujícím svědectvím o utrpení zajatců při výstavbě siamsko-barmské železnice za 2. světové války. Je ale také zničující zprávou o tragické síle zapomnění, jež prostupuje životy – vztahy i city.

Kancléřka Merkelová ve vichřici drží kurs // Bez Íránu ani ránu // Prezident Zeman zahájil indiánským pokřikem tažení na Hrad

> politika > rozhovor vyšel v Parlamentních listech, dne 5. února 2016

Navzdory sílící kritice udržuje kancléřka Merkelová jasný politický směr.

Německá vláda ve středu schválila zpřísnění azylových zákonů. Bez šance tak budou migranti ze severoafrických zemí, jako je Alžírsko, Tunisko nebo Maroko. Zpřísnění má platit od 1. března. Lze to vnímat jako první signál obratu v dosud extrémně vstřícné politice německé kancléřky? Nakolik to může být jen úlitba Bavorku, jehož vláda vyhrožovala berlínský centrální kabinet hnát k ústavnímu soudu a vyhrožovala sesazením Merkelové? Je to něco, co zastavilo cestu kancléřky na politický hřbitov, jak tvrdili někteří?

Psát o političce, co má stále 40% popularity, že končí, je pozoruhodný faul. Německá kancléřka Angela Merkelová sice zaznamenala největší propad v preferencích za poslední tři roky, a postihuje to jí samotnou i Křesťansko-demokratickou unii (CDU). Ona sama se pohybuje na zmíněných 40% a strana na nějakých 36%. To stále není žádná katastrofa, dokonce bych řekl, že to kancléřka zvládá ve velkém stylu.

Kterak David Kepesh jako Ňadro překafkoval Kafku

kultura > literatura > recenze > exkluzivně na Jehlice revue

Skutečnost, že drobná próza Ňadro amerického spisovatele Philipa Rotha (*1933) se k nám dostává v překladu Jiřího Hanuše až nyní, po čtyřiceti třech letech od amerického vydání, nemusí být zdaleka takovou nevýhodou, jak se zdánlivě na první pohled jeví.

Může být i svého druhu výzvou k novému čtení autora, jenž u nás již za ty roky zdomácněl.

Po letech totiž můžeme vidět, ve srovnání s díly jinými – často rovněž rozsáhlejšími a hutnějšími -, že tento drobný text, čítající v českém překladu na šedesátku stran (další desítka je věnována reklamám na další vydaná díla v nakladatelství), dosud rozhodnou měrou neztratil na významu.

Dá se číst jako klasická ukázka prózy, mající zřetelná evropská východiska, ale někdy i méně srozumitelné výklady. Zaujme dokonalým stylem, brilantní stylistickou zkratkou a nakažlivým intelektuálním humorem. To není vůbec málo na tak krátký text.